Václav Lacina

Dětství prožil ve Volyni. Gymnázium vystudoval v Praze, maturoval roku 1925. Poté vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1925–29). V letech studií již spolupracoval s pražským Divadlem DADA.[2] V letech 1934–1945 pracoval jako soudce, a to v Chebu (1930–1931), v Kašperských Horách (1935–1938) a v Praze (do 1945). V letech 1945–1947 působil na ministerstvu informací, poté byl krátce (1947–48) okresním soudcem v Praze, v letech 1948–1952 byl tiskovým referentem ministerstva spravedlnosti. V letech 1952–1953 pracoval v Československém rozhlase. Od roku 1953 se věnoval výhradně spisovatelské tvorbě. Roku 1973 šel do důchodu. Žil v Příbrami, v posledních letech v Domově důchodců v Rožmitále pod Třemšínem.

Lacina se nejvíce proslavil literárními parodiemi. Soustředil je zejména v souboru textů Čtení o psaní[3], kde zpracovává jedno téma ve stylu různých spisovatelů. Parodický charakter mají i soubory Dódekamerón juristický a Rumpendanti (kde paroduje postupy sci-fi).

Typické pro něj byly satirické texty, psané z levicových pozic. Za první republiky tepal zejména do národních socialistů, agrárníků, sociálních demokratů a fašistů, po válce pak do kolaborantů a spekulantů. Jeho terčem bylo též maloměšťáctví, zejména v jeho románové tetralogii Panstvo se baví (Snobi táhnou, Architekt Solness, mistr zednický, Poruč psu, Jsme tu ještě).[4]