Václav Křístek (jazykovědec)

Narodil se 30. srpna 1918 v ostravské hornické rodině. V letech 1929—1937 studoval na klasickém gymnáziu v Ostravě a poté na filozofické fakultě v Brně obor čeština — němčina. Studium na fakultě bylo přerušeno uzavřením českých vysokých škol za okupace a Křístek ho mohl dokončit až po válce (1946). V roce 1949 vyslán ministerstvem školství jako lektor češtiny na univerzitu do Poznaně v Polsku. Poté odešel do Olomouce na Palackého univerzitu, kde se v roce 1951 habilitoval a jako docent působil nejprve na pedagogické a později na filozofické fakultě.[1]

Jako uvědomělý člen KSČ neodmítal ani náročné úkoly politické.[2] Za svého působení v Olomouci byl členem krajského výboru KSČ i členem krajského národního výboru. V roce 1958 byl povolán do funkce prvního náměstka ministra školství a kultury. Od roku 1960 byl ustanoven profesorem Univerzity Karlovy v Praze, ale skutečně působit zde začal až v roce 1968, protože ve funkci na ministerstvu školství setrval až do roku 1963 a poté byl přes čtyři roky velvyslancem v Čínské lidové republice.[1]

Po návratu z tohoto působení se soustředil na činnost odbornou a organizačně řídící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.[3] Od roku 1971 byl vedoucím katedry českého a slovenského jazyka FF UK a v letech 1971—1976 zastával též funkci proděkana filozofické fakulty.[1] Kromě toho byl členem jazykovědného kolegia Československé akademie věd a předsedou pravopisné komise ČSAV.[2]

V roce 1968 dostal vyznamenání Za zásluhy o výstavbu,[4] v roce 1977 mu byla za jeho pedagogickou činnost udělena Medaile Jana Amose Komenského[5] a o rok později obdržel stříbrnou plaketu Josefa Dobrovského.[1][3]

Zemřel dne 9. září 1979, krátce po dovršení 61 let.[2]

Václav Křístek byl marxisticky orientovaný lingvista. Velký vliv na jeho vědecké zaměření měli jeho učitelé na brněnské filozofické fakultě, především Bohuslav Havránek a František Trávníček.[6] Vliv metody a zájmů F. Trávníčka je patrný již v Křístkových studiích o jazyce K. M. Čapka-Choda, o jazyce Julia Fučíka a o jazyce českého revolučního tisku.

Nejdůležitějším a nejpřínosnějším úsekem Křístkova díla jsou jeho práce o hornické mluvě na Ostravsku, zvláště jeho knižní monografie Ostravská hornická mluva (1956). Předpokladem úspěchu byla mu zde konkrétní znalost pracovních podmínek v ostravském hornictví, dokonalé ovládání nářečí, na jehož základě se formuje ostravská hornická mluva, a také důvěrná znalost společenského prostředí a hornického pohledu na svět.[2] Nelze však pominout ani vliv dialektologa Adolfa Kellnera, dalšího Křístkova učitele, kterého se v uvedené monografii často dovolával.[3]

Na počátku sedmdesátých let se Křístek ve svých článcích soustřeďoval především na otázky odborného a publicistického stylu, psal například o funkčním rozpětí odborného stylu, o jazykové stránce novinových titulků a podobně.[6] V souvislosti s dvoustým výročím narození Josefa Jungmanna (1973) publikoval několik prací, v nichž rozebral z různých aspektů otázku podílu Jungmannovy jazykovědné práce na rozvoji jazyka jako nástroje dorozumění a myšlení a vysoce zhodnotil zakladatelský význam Jungmannovy osobnosti.[1]

Rozsáhlá byl Křístkova redakční činnost. Byl členem redakce Slovníku spisovného jazyka českého, vedoucím redaktorem Staročeského slovníku zpracovávaného v Ústavu pro jazyk český, hlavním redaktorem periodického Sborníku Vysoké školy pedagogické v Olomouci, podílel se redakčně na periodických sbornících vydávaných filozofickou fakultou UK, po jistou dobu byl členem redakce časopisu Český jazyk a Slezského sborníku. Od roku 1971 byl i členem redakční rady časopisu Naše řeč.[1] Jako vysokoškolský učitel se podílel na vypracování vysokoškolských příruček, mimo jiné napsal „Dodatek o staročeských pravopisných systémech" do Malého staročeského slovníku (Praha 1978).[6] Byl také vedoucím pracovní skupiny připravující nové učebnice českého jazyka pro základní školy.[3]