Václav Halíř

Václav Halíř byl velmi muzikální, disponoval sytým hlasem mnoha barevných odstínů a strhujícím přednesem.[2] Mojmír Weimann napsal v roce 2014, u příležitosti 15. výročí pěvcova úmrtí: „Faktory velkých úspěchů Václava Halíře byly jeho velký hlasový rozsah, s nímž dovedl díky své přirozené muzikálnosti a důkladnému hudebnímu školení perfektně pracovat, a stejnou měrou jeho, na operního zpěváka mnohdy nezvyklá herecká všestrannost.“[3]

Za svůj život ztvárnil v brněnské opeře 68 postav, v širokém záběru od komických po dramatické.[2] Kromě Osudu účinkoval ve všech operách Leoše Janáčka.[3] Hrál ku příkladu Revírníka v inscenaci Příhod lišky Bystroušky, jíž byla 2. října 1965 slavnostně otevřena nová budova brněnského Janáčkova divadla (v pozdějších nastudováních v ní ztvárnil i dvojroli Faráře a Jezevce).[3][2] Nahrávka Její pastorkyně z roku 1979 s orchestrem opery Státního divadla v Brně pod vedením Františka Jílka, v níž zpíval Rychtáře, získala prestižní ocenění Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros a Orphée d'Or de l'Académie du Disque Lyrique.[3][6][7] Uplatnil se hojně i v operách Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.[3] S Vodníkem z Dvořákovy Rusalky ku příkladu oslavil v roce 1976 své 50. narozeniny.[2]

V první wagnerovské inscenaci v poválečném Brně, jíž se v roce 1960 stal Bludný Holanďan, odehrál titulní roli.[3][2] Dále hrál Telramunda v jeho Lohengrinovi a městského písaře Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských.[2]

Kromě klasického repertoáru hrál také v moderních operních dílech. V roce 1957 se objevil jako Baron Ochs v inscenaci Straussova Růžového kavalíra,[2] v níž se setkal s tehdy startující hvězdou Soňou Červenou.[3] V březnu 1962 ztvárnil kněze Grigorise v teprve druhém jevištním uvedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (premiéra díla proběhla jen o 5 měsíců dříve v Curychu).[3] Dne 20. dubna 1963 hrál Ruprechta v československé premiéře opery Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva.[8]

Celkem devětkrát vystoupil na festivalu Smetanova Litomyšl, z toho 3× se Smetanovým Daliborem v roli Budivoje, naposled v roce 1995 v úloze Monteroneho ve Verdiho Rigolettovi.[9]

Věnoval se významně také koncertní činnosti. Z ní byl významný mimo jiné v roce 1960 italský zájezd se Symfonickým orchestrem FOK,[2] kde zpíval v Kytici Bohuslava Martinů a v Beethovenově Deváté symfonii.[3]

Drobnou reminiscencí se mu už v důchodovém období, v roce 1993 stala televizní inscenace Na dvojce je Pavarotti, v níž spolu s dalšími osobnostmi sekundoval Svatopluku Benešovi v roli penzionovaného operního pěvce.[10][11]

Za manželku měl Helenu Halířovou-Supovou,[1] též operní pěvkyni, s níž se seznámil už na studiích.[2] V závěru života bydlel v brněnské Voroněžské ulici. Zemřel dne 22. března 1999. Jeho ostatky byly uloženy na Ústředním hřbitově v Brně.[12]

Dne 28. září 2006[13] mu k jeho nedožitým osmdesátinám byla v rodném Přerově odhalena pamětní deska.[1][2] V roce 2012 byl in memoriam uveden do Síně slávy Národního divadla Brno.[14]