Utonulá
Utonulá (v ukrajinském originále Утоплена) je lyricko-fantastická opera o třech dějstvích (čtyřech obrazech) ukrajinského skladatele Mykoly Lysenka. Libreto napsal ukrajinský spisovatel a dramatik Mychajlo Staryckyj podle Gogolovy povídky Májová noc aneb Utonulá ze sbírky Večery na samotě u Dikaňky.
| Utonulá | |
|---|---|
| Утоплена | |
 Mykola Vitalijovyč Lysenko | |
| Základní informace | |
| Žánr | lyricko-fantastická opera |
| Skladatel | Mykola Vitalijovyč Lysenko |
| Libretista | Mychajlo Petrovyč Staryckyj |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | ukrajinština |
| Literární předloha | Nikolaj Vasiljevič Gogol: Майская ночь, или Утопленница |
| Datum vzniku | 1883 |
| Premiéra | 2. (14.) ledna 1885, Oděsa, Městské divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vznik, historie a charakteristika
Mykola Lysenko se bezprostředně po uvedení definitivní verze své první opery na gogolovské téma, Vánoční noc (1883), obrátil k další Gogolově povídce ze stejné sbírky. Povídku Májová noc aneb Utonulá pro něj na libreto zpracoval (stejně jako u předchozích Lysenkových oper) dramatik Mychajlo Staryckyj a jím vedená kočovná divadelní společnost také operu poprvé nastudovala.[1]
Stejně jako ostatní Lysenkovy opery a operety z tohoto období je hudba Utonulé postavena především na folklórní inspiraci, má písňový charakter v sólových i rozsáhlých sborových částech, melodie i rytmy mají základ v ukrajinské lidové hudbě. Náročnost pěveckých rolí i hudebního doprovodu odpovídá prostředkům, které Staryckého kočovné a teprve nedávno profesionalizované divadlo mělo; partitura ostatně naznačuje řadu variant, které se mohou použít podle talentu zpěváků. Na rozdíl od Vánoční noci však tentokrát libretista i skladatel zachovali plně pohádkovou, fantastickou atmosféru Gogolovy předlohy.[2]
Premiéra se konala 14. (podle juliánského kalendáře 2.) ledna 1885 v oděském operním divadle.[2][3] Účinkovali nejvýznamnější herci tehdejšího ukrajinskojazyčného divadla – Maria Zaňkovecka, Mychajlo Sadovskyj, Marko Kropyvnyckyj a Panas Saksahanskyj, výpravu navrhoval Ital Sarti a zkouškám byl přítomen i skladatel.[1] Noviny Oděsskij věstnik o premiéře napsaly: „Nová maloruská opereta Utonulá měla velký úspěch a bude bezpochyby významnou novinkou sezóny. Vyvolávání a potlesk, jimiž obecenstvo častovalo účinkující, autory libreta Staryckého, skladatele M. Lysenka a výtvarníka Sartiho, nebraly konce. Kus byl vskutku zahrán neobyčejně pěkně a se živostí, jaká je pro Staryckého soubor příznačná.“[1] I dále ji hrály ukrajinská kočovná divadla, např. soubor M. Sadovského, který ji v roce 1895 uvedlo poprvé v Kyjevě,[4] nebo soubor P. Saksahanského[1].
Ve prvním stálém divadle, založeném M. Sadovským v Kyjevě roku 1907, se Utonulá hrála poprvé roku 1913. V titulní roli vystupovala slavná zpěvačka Maria Litvinenko-Wohlgemut a Utonulá se stala (spolu s Natalkou Poltavkou) jednou z nejpopulárnějších inscenací, od premiéry v září do února 1914 se hrála 15krát.[4] Ani později nezmizela ze scén, 28. července 1919 jí byl například zahájen provoz nově založeného kyjevského operního divadla Muzyčna drama.[4]
Stejně jako jiné Lysenkovy oper prodělala Utonulá od 30. let 20. století řadu neautorských přepracování, které měly přizpůsobit nenáročnou partituru mnohem rozsáhlejším schopnostem a kapacitám velkých profesionálních operních divadel. V roce 1937 ji na „velkou operu“ pro oděské divadlo – z iniciativy režiséra Volodymyra Danylovyče Manzije a dirigenta Samuila Oleksandrovyče Stolermana – přepracoval sbormistr a skladatel Pavel Nylovyč Tolsťakov. Přeorchestroval partituru a doplnil v 1. dějství obraz ukrajinské noci, ve 3. symfonický obraz – pochod Holovy, a navíc dopsal zcela nové 4. dějství – svatbu Haly a Levka.[1] Více se rozšířila nová, Lysenkovu duchu o něco věrnější úprava Mychajla Ivanovyče Verikovského po hudební a Maksyma Tadejovyče Rylského po textové stránce, která měla premiéru v Kyjevě 2. září 1950.[2]
Mimo Ukrajinu je známější operní zpracování stejné Gogolovy látky od Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova pod názvem Májová noc (1880).
Osoby
Děj opery
1. dějství
(Vesnice na Ukrajině: chalupy Hanny (Halji) a Holovy, stavidlo rybníka) Stmívá se a z pole se vracejí po práci děvčata a hoši; domlouvají se ještě na večerních procházkách (č. 1 sbor Туманъ хвылямы лягае / Tuman chvyljamy ljagaje). Na koni přijíždí Levko a těší se na shledání se vou milou Haljou (č. 2 píseň Levka Ой, ты мисяцю-зоре / Oj, ty misjacju-zore). Když dorazí k její chalupě, láká ji svou písní ven (č. 3 recitativ a serenáda Levka Ничка спускаетьця / Nička spuskaeťcja; (aletrnativně) č. 4 árie Levka Не лякайся и не гайся / Ne ljakajsja i ne hajsja). Když dívka nevychází, předstírá, že se s ní navždy loučí, a Halja konečně vyběhne a ujišťuje Levka o tom, že myslí jen na něj (č. 5 kantiléna Halji Козаченьку мылый / Kozačeňku mylyj). Oba mladí lidé si vyznávají lásku (č. 6 duet Levka a Halji Дивчыно кохана / Divčyno kochana).
Procházejí se po hrázi a Levko Halji na její žádost vypráví pověst o rozpadlé chalupě na druhé straně rybníka. V ní kdysi žil setník se svou krásnou dcerou, na stará kolena si však vzal mladou ženu, která na dceru žárlila a navíc byla čarodějnice. Dívku často sledoval zlověstný černý kocour; jednou v komoře sebrala odvahu a zaútočila na něj nožem, uťavši mu tlap. Za chvíli na schodech před chalupou nalezla krvácející bezrukou macechu. Maceše se podařilo získat setníka na svou stranu a ten dceru proklel a vyhnal z domu. Dívka se ze žalu utopila v rybníce (č. 7 balada Levka Давно в тимъ будынку / Davno v tim budynku). Tam se stala královnou duší jiných utopených dívek a podařilo se jí nakonec stáhnout to vody i macechu, ta se však tak proměnila, že ji utonulá dívka nedokázala mezi svými družkami rozeznat.
Brzy přichází na večerní procházku ostatní mládež ze vsi, zpívají a tancují (č. 8 sbor hochů a capella Та туманъ яромъ / Ta tuman jarom, č. 9 sbor hochů Туманъ яромъ котытьця / Tuman jarom kotyťcja a č. 10 sbor dívek Ой, завью винкы / Oj, zavju vinky). Z krčmy se potácí opilý Kalenyk (č. 11 píseň Kalenyka Колы бъ мени зранку / Koly b meni zranku) a moádež ho ze žertu posílá místo do jeho vlastní chalupy do chalupy starosty Holovy. Když se všichni rozejdou, stane se Levko nepozorovaným svědkem toho, jak se o Halju uchází jakýsi nápadník, v němž poznává vlastního otce, starostu Holovu. Holova Halji slibuje všechno možné a nedbá jejích námitek, že je zamilovaná do jeho syna; naopak tvrdí, že k Levkovu sňatku nikdy nesvolí (č. 12 tercet Halji, Levka a Holovy Боже, що жъ мени почати / Bože, što ž meny počaty). Levko je velmi rozzloben a obrací se s prosbou o pomoc na své kamarády, kteří jsou rovněž pohoršeni tím, že se takový plesnivý dědek uchází o mladé děvče místo toho, aby raději umřel (č. 13 finále 1. dějství – sbor hochů А въ нашого Головы / A v našoho Holovy).
2. dějství
(V Holovově chalupě) (č. 14a a b písně Horpyny Ой, не выйду я на морижокъ / Oj, vyjdu ja na morižok a Докы жъ мени журытыся / Doky ž meni žurytycja) (č. 15 romance písaře Горпыно Стахивно, горыть / Horpyno Stachivno, horyť) (č. 16 píseň písaře Якъ вступывъ я въ цю свитлыцю / Jak vstupyv ja v cju svitlycju) (č. 17 duet písaře a Horpyny Ой, капусто, ой, розсадо моя / Oj, kapusto, oj, rozsado moja) (č. 18 tercet Holovy, Vynnyka a Kalenyka Въ мене жинка, ой, бида! / V mene žinka, oj, bida!) (č. 19 sbor hochů А въ нашого Головы / A v našoho Holovy (repríza č. 13)) (č. 20 finále 1. obrazu – Holova, písař, Vynnyk, Kalenyk, Horpyna, družičky Святъ! Святъ! це зовыця! / Svjat! Svjat! ce zovyca!) (č. 21 Levko a sbor hochů А въ Головы зъ нашого села/ A v Holovy z našoho sela) (č. 22 sbor hochů Ой, гопъ такы такъ / Oj, hop taky tak) (č. 23 finále 2. dějství – Horpyna, Holova, písař, Vynnyk, Kalenyk, družičky, Levko a sbor hochů А! Безокый сатанюко! / A! Bezokyj sataňuko!)
3. dějství
(U splavu poblíž zříceniny setníkova domku) (č. 24 introdukce a píseň Levka Ой, не спытьця й не лежытьця / Oj, ne spyťcja j ne ležyťcja) (č. 25 čarovný sen, scéna Levka a vodní žínky Ой, мисяцю ясный / Oj, misjacju jasnyj) (č. 26 scéna vodní žínky, Levka a sboru rusalek Вже мисяць над намы высоко / Vže misjac nad namy vysoko) (č. 27 tanec rusalek Охъ, и глупои поры / Och, i hlupoj pory) (č. 28 scéna a árie, hra na vránu a poslední árie lesní žínky Спасыби, спасыби: я вильна рыбчына / Spasybi, spasybi: ja viľna rybčyna) (č. 29 finále, sbor dívek Гоминъ по диброви / Homin po dibrovi a septet se sborem Я не стямлюсь зъ того дыва / Ja ne sťamljus z toho dyva) (č. 30 scéna zásnub Батько насъ благословляе / Baťko nas blahoslovljaje a smíšený sbor na oslavu Holovy Честь тоби, Голово, й слава! / Česť toby, Holovo, j slava) (č. 31 závěrečný sbor na oslavu Levka a Halji Слава нашымъ молодятамъ! / Slava našym moloďatam!)
Reference
- ОСТРОУХОВА, Н. В. Опери Миколи Лисенка на одеській сцені. S. 96–98, Kyjev. Часопис Національної музичної академії України [online]. 2012 [cit. 2014-03-22]. Roč. 4, čís. 2(15), s. 96–98. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-07. (ukrajinsky)
- ГОЗЕНПУД, Абрам Акимович. Опера Николая Лысенко «Утопленница» («Майская ночь») (in: Оперный словарь, 1965) [online]. Классическая музыка (www.classic-music.ru), 2011-06-01 [cit. 2014-04-10]. Dostupné online. (rusky)
- Amadeusonline – Almanacco di Gherardo Casaglia [online]. Milano: Amadeusonline, 2005 [cit. 2014-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-13. (italsky)
- ВЕСЕЛОВЬСКА, Г. І. Традиції і новаторство сценічніх інтерпретацій творів Миколи Лисенка у театрі Миколи Садовського. S. 85–86, Kyjev. Часопис Національної музичної академії України [online]. 2012 [cit. 2014-04-04]. Roč. 4, čís. 2(15), s. 85–86. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-18. (ukrajinsky)
Externí odkazy
- Klavírní výtah opery
- Rozhlasová nahrávka operety z roku 1958, dostupná na stránkách Ukrajinského rozhlasu; hraje orchestr Ukrajinského rozhlasu pod vedením Klymentije Dočinčena: