Vánoční noc (Lysenko)

Původní verze Vánoční noci vznikla bezprostředně poté, co kyjevská ukrajinskojazyčná ochotnická divadelní společnost vedená Lysenkem a Staryckým úspěšně provedla jejich adaptaci Černomořců. Staryckyj tentokrát napsal libreto sám podle známé Gogolovy povídky. Děj obohatil o řadu folklórních výjevů, které umožnily využití prvků lidové hudby, avšak příběh racionalizoval: nadpřirozené prvky (čert, čarodějnice…) zmizely a ústřední epizoda – návštěva kováře Vakuly u carevny a získání jejích střevíčků – je vysvětlena jako pouhý sen. Zatímco postava Vakuly se proti předloze změnila na prostoduchého venkovana, velký význam získala okrajová postava záporožského kozáka Pacjuka, který se z líného nenasyty stal nejen významným hybatelem děje, ale i zosobněním ukrajinské historické tradice.[2] (Toto odmytizování námětu dobová kritika opeře příležitostně vyčítala.[3])

Původní verze byla napsána pro domácí provedení; měla formu operety, tj. mluvených dialogů a zpěvních čísel, a jen dvě dějství.[4][5] Její původní znění bylo cenzuře předloženo pod jménem člena ochotnického souboru Oleksandra Lindforse, zřejmě proto, že díky jeho švédskému občanství mohla být hra v ukrajinštině snadněji schválena.[1] V této podobě ji spolek předvedl v sále mateřské školy Lindforsů v Kyjevě na začátku roku 1873.[1]

Rozhodný úspěch vyprovokoval autory k tomu, aby dílo přepracovali pro skutečné divadlo. Libreto na novou verzi o čtyřech dějstvích (pěti obrazech) přepracoval Staryckyj velmi rychle, déle trvala adaptace Lysenkovi, který se mimo jiné rozhodl odstranit mluvené dialogy a celé dílo prokomponovat. Vánoční noc tím dostala operní formu a stala se tak vůbec první operou v ukrajinském jazyce.[1][6] (Za zakladatelské dílo ukrajinské operní tradice bývá označován Záporožec za Dunajem S. Hulaka-Artemovského z roku 1863, která však vznikla na ruskojazyčné libreto.) Amatérský soubor novou verzi (pod označením „maloruská opera“) představil v dobročinném představení na scéně kyjevského Městského divadla 25. ledna 1874, v režii Staryckého a Pavla Čubynského a s orchestrem pod řízením Lysenka. Výpravu, na jejíž etnografickou věrnost byl zvláště kladen důraz, navrhl výtvarník Fedir Vovk a řada rekvizit a kostýmů pocházela z národopisné sbírky Vasiľa Tarnovského. Mezi účinkujícími vynikala Lysenkova manželka Oľha Oleksandrivna O'Connor-Lysenkova jako Oksana a Stanislav Ivanovyč Gabeľ jako Pacjuk.[1]

Premiérová inscenace měla velký úspěch a povšimla si ji řada tisku nejen v Kyjevě, ale i např. Sankt-Pětěrburskije vědomosti, které ve velké stati o Vánoční noci napsaly: „… nejen přibylo nové hudební dílo k počtu těch, kterými začíná bohatnout ruské umění, nýbrž – což má mnohem závažnější důsledky – přichází na svět nový typ tohoto umění…“. Přesto opera zmizela z jeviště jen po pár představeních a tzv. Emžské nařízení z roku 1876, zakazující používání ukrajinštiny v divadle, na dlouhou dobu znemožnilo její uvádění.[1]

Třetí a poslední revizi opery – která jediná se dochovala – skladatel vyhotovil pro její první profesionální nastudování; změnil zejména instrumentaci, s níž původně nebyl spokojen, a využil přitom znalostí, které mezitím získal studiem na petrohradské konzervatoři.[7][5] Tato redakce měla premiéru v městském divadle v Charkově 27. ledna 1883, dirigoval N. Emmanuel.[5] Charkovský soubor předvedl Vánoční noc brzy poté v Kyjevě[8] a následujícího roku též v Oděse[3]. Počet představení celkem však zůstal nízký.[1] Později ji hrála ukrajinská kočovná divadla, včetně divadla Mychajla Staryckého a jeho následníka, divadla „Tovarystva rusko-maloruckych artystiv“, i když skladatel si stěžoval na jejich interpretační kvalitu.[1][3] V Kyjevě byla znovu nastudována roku 1904, k Lysenkovu jubileu (35 let hudební činnosti) a pod jeho vedením.[1][9] Roku 1915 ji uvedlo první stálé ukrajinské hudební divadlo, divadlo M. Sadovského v Kyjevě, v Sadovského režii.[2]

Stejně jako ostatní Lysenkova díla byla Vánoční noc v polovině 20. století reinstrumentována pro větší divadelní orchestr; novou orchestraci pořídil Vasilij Pavlovič Nachabin a tato verze se poprvé hrála v kyjevském divadle 10. října 1958.[5]

Na repertoáru ukrajinských divadel opera zůstává,[5] i když s menší frekvencí než některá jiná Lysenkova díla; jednou z posledních významných inscenací byla ta v divadle ve Lvově roku 1992.[1]

Mimo Ukrajinu však jsou mnohem více hrány dvě jiné opery vzniklé později na námět téže Gogolovy povídky jako Lysenkova Vánoční noc: Střevíčky (původně Kovář Vakula, 1874/1885) Petra Iljiče Čajkovského a Příběh noci vánoční (Noc před vánocemi, 1895) Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova.[5]

Hudba opery se (v souladu s její celkovou národopisnou tendencí) opírá o ukrajinskou lidovou píseň, již Lysenko sbíral a upravoval. Děj líčí nejrůznější lidové obřady a zvyklosti, které hudba podmalovává, a velká úloha je přidělena sboru, který se stává téměř hlavní postavou opery. Podle muzikologa A. A. Gozenpuda je Vánoční noc „dílo plně gogolovské, ve kterém se setkávají poezie, lyrika, pestré žánrové barvy a plnokrevný humor“.[5]

Rozhlasová nahrávka operety z roku 1952, dostupná na stránkách Ukrajinského rozhlasu:

• 1. část
• 2. část
• 3. část^{[nedostupný zdroj]}
• 4. část^{[nedostupný zdroj]}