Umar II.

Vojenské akce byly omezeny na minimum. Arabská říše se musela vzpamatovat z kruté porážky u Konstantinopole v letech 717 – 718. Na západní hranici chalífátu se ve velké míře uplatnili islamizovaní Berbeři, kteří pod vedením umajjovských správců podnikali útoky proti křesťanům v Asturii a ve Francii. [2] Na východní hranici říše docházelo také k občasným kořistnickým výpravám směřujícím do střední Asie. [3]

I přes náboženskou horlivost a zbožnost se chalífa choval shovívavě vůči příznivcům Alíovců i cháridžitům, čímž dosáhl relativního klidu a poklesu útoků těchto sektářů.

Zcela jinak se díval na problematiku konverzí než jeho předchůdci. Uplatnil různé výhody, kterými byli lákáni jinověrci k přestupům na Islám. Jiná vyznání byla zatížena vyššími daněmi a zároveň postižena řadou zákazů např. zákaz stavění chrámů, vyšších domů, chování vepřů, pití vína, nošení zbraní, jízda na koni etc. Tyto metody slavily úspěchy hlavně u Berberů v Maghrebu. [1]

Zároveň Umar II. řešil problém daňové povinnosti nových muslimů. Podle jeho předchůdce Umara měli muslimové platit pouze náboženskou daň a ostatní příjmy měly plynout z plateb jinověrců. Došlo však k masovým konverzím a útěkům nových muslimů z obdělávané půdy do měst. Tím se výrazně snížily příjmy chalífátu, které se například al-Hadždžádž snažil zvednout nařízením, že konvertité musí nadále platit daně a dále násilným připoutáváním k půdě. [4] Tento stav však pravověrný Umar II. vnímal jako rozpor s platným islámským právem. Musel však udržet stávající výši příjmů nebo ji dokonce zvednout.

Po poradě s právníky a teology učinil zásadní rozhodnutí. Půda, ze které plynou muslimské obci příjmy, nesměla být od roku 718 prodávána muslimům, a pokud se její majitel stal muslimem, připadla pak obci, která nesla hromadně povinnost tyto dávky platit. Konvertita k Islámu byl tak zbaven povinnosti platit dávky a mohl se odstěhovat, chtěl-li však na pozemcích zůstat, byly platby nahrazeny nově zavedeným nájemným. Fiskální zájmy státu tak byly dány do souladu s islámským právem. [1]

Zároveň chalífa zrušil jiné dávky a poplatky, které nebyly v souladu se zákonem a opět obnovil dřívější platby potomkům bojovníků z dřívějších velkých výbojů.

Umar II. také vystupoval proti mravní volnosti, za jejíž původce považoval hlavně básníky a pěvce. Odstranil je od dvora, Umar ibn Abí Rabí´a, tvůrce milostné poezie, musel složit slib, že přestane skládat básně, al – Ahvas byl poslán do vyhnanství na ostrov v Rudém moři. [5]