Hikoma Ueno

Jeho rodina mu vytvářela zázemí a podmínky pro jeho rychlou kariéru.[5] Řada jeho příbuzných byli portrétní malíři. Byl synem Tošinodža Ueny (známý jako Šunnodžó Ueno) (1790–1851), obchodníka klanu Šimazu, který v roce 1848 dovezl fotoaparát na pořizování daguerrotypií pro daimjóa Nariakiru Šimazua a pravděpodobně to byl první fotoaparát svého druhu v zemi. Tošinodžó Ueno byl dlouho považován za první osobu v Japonsku, která použila metodu daguerreotypie v roce 1841, ale později byla tato informace vyvrácena.

Vystudoval nejdříve klasickou čínskou literaturu, pak v roce 1852, nedlouho po smrti svého otce, nastoupil na lékařskou fakultu v Nagasaki. Tam se věnoval studiu chemie, aby pomohl řídit rodinný podnik. Nakonec studoval chemii u holandského námořního lékaře Johanna Pompeho van Meerdervoorta (1829–1908) po jeho příchodu v roce 1857.[6] Pompe van Meerdervoort již v té době vlastnil kameru a fotografické manuály, i když měl jen málo zkušeností jako fotograf, zasvětil také Hikomu Uena do umění fotografie.[7]

Více na něj zapůsobil vliv švýcarského fotografa Pierra Rossiera (1829–1890), díky kterému se Ueno rozhodl věnovat fotografickému povolání. Rossier byl pověřen firmou Negretti and Zambra, aby v Asii fotografoval a pracoval v Japonsku v období 1859–1860. V Nagasaki byl jen na krátkou dobu, ale během té doby se od něho naučili princip mokrého kolodiového procesu nejen Ueno, ale také Kuwadžiró Horie (1831–1866), Genzó Maeda (1831–1906) a další. Brzy poté si Uenův přítel Horie koupil fotoaparát na mokré kolodiové desky[8] a v roce 1861 fotografoval Horie Uena při práci v laboratoři klanu Cu v Edu (nyní Tokio).[9] V roce 1862 Ueno a Horie napsali učebnici s názvem Šamicu kjoku hikkei, která obsahovala překlad výňatků deseti nizozemských odborných manuálů a která také obsahovala dodatek s názvem Sacueidžucu (Fotografická technika), ve které popsali techniky kolodiového procesu, stejně tak i proces heliografie Nicéphora Niépceho založené na asfaltu.[10]

Poté, co pracoval pro klan Cu v Edu, se Ueno vrátil do Nagasaki, ale později zjistil, že Pompe van Meerdervoort opustil zemi, proto se vzdal rangaku a studia západní vědy. Rozhodl se stát profesionálním fotografem.

Na podzim roku 1862 si otevřel vlastní fotografický ateliér poblíž řeky Nakašima v Nagasaki a také začal dovážet fotografické kamery.[11]

Podnikání zprvu nebylo tak úspěšné, ale postupně se situace zlepšovala, studio se přestěhovalo do velké a dobře osvětlené budovy v roce 1882, stal se populárním mezi japonskými a zahraničními hodnostáři a byl uváděn v turistických průvodcích v Un touriste dans l'Extrême-Orient Edmonda Cotteaua (1884) a také v románu Madame Chrysanthème Pierra Lotiho (1887). Díky cizincům zvýšila jeho firma své příjmy, což mu umožnilo používat dražší materiály a rozšířit studio. Již v začátcích Ueno překonal zdrženlivost mnoha Japonců nechat se fotografovat a pořídil portréty osobností jako například Rjómu Sakamota, Hirobumi Itóa, Šinsaka Takasugiho[12] a Kaišua Kacua. Během návštěvy Japonska fotografoval také amerického prezidenta Ulyssese Granta v roce 1879 a ruského korunního prince (později cara) Mikuláše) v roce 1891. Díky těmto příjmům Ueno provozoval studio až do konce století.

Ueno měl důležitý a blízký pracovní vztah s Felicem Beatem. Během návštěvy Nagasaki Beato využíval Uenův ateliér a fotografoval svou mladší sestru a známé a obyvatele města. Beato také fotografoval samotného Uena u chrámu Daikódži a své fotografie si vzájemně vyměnili[13]

Ueno pravděpodobně během spolupráce se zkušenějším Beatem zdokonalil svou techniku. Dalšími zahraničními návštěvníky v Japonsku, kteří ovlivnili Uena, byl holandský fotograf Konrad Walter Gratama, který rozšířil jeho poznatky z chemie v roce 1866 a také rakouský fotograf Wilhelm Burger, který pravděpodobně prohloubil jeho znalosti fotografické techniky a zároveň v Uenově studiu pořídil některé stereografie během jeho návštěvy v zemi v letech 1869–1870.[9]

Ueno sám učil mnoho významných fotografů devatenáctého století, jako byli například Kuiči Učida (1844–1875), Rihei Tomišige[14], Tokudžiró Kameja[15] (1837–1922), Šinzó Nakadžima, Nagajoši Nagai, Džóiči Noguči, Seimin Nakadžima, Tanaka, Raizo Morita, Macuroku Kikizu a Jošima Ueno. Ueno udržoval úzké vztahy s Učidou a po jeho cestě do Nagasaki v roce 1872 fotografoval císaře Meidži. Jejich alba obsahují několik stejných obrázků, které si pravděpodobně navzájem vyměnili.[16] Ueno v roce 1890 otevřel pobočky svých fotografických studií ve Vladivostoku a Šanghaji a v roce 1891 v Hongkongu.

Kromě portrétů Ueno pořídil mnoho fotografií krajin z Nagasaki a jeho okolí. Také fotografoval přechod Venuše přes Slunce v roce 1874 pro americkou astronomickou pozorovací misi. V roce 1877 jej pověřil guvernér prefektury Nagasaki Hidetomo Kitadžima, aby dokumentoval bojiště v jihozápadním Japonsku během povstání Sacuma. Za tuto misi Ueno získal zaplaceno 330 japonských jenů za 420 výtisků. Během fotožurnalistické zakázky jej doprovázeli Šiniči Secu a Džóiči Noguči.[17]

Své fotografie vystavoval nejméně na dvou světových výstavách – v roce 1873 ve Vídni a na výstavě v roce 1893 v Chicagu, na které získal cenu za „Dobrý vkus a umělecké pojetí“.

Nejdříve Ueno používal mokré kolodiové desky, ale asi od roku 1877 začal používat dovážené belgické desky suché. I přes tehdejší popularitu ručního kolorování fotografií, jsou Uenovy fotografie obvykle bezbarvé. Některé jeho negativy pravděpodobně zakoupil fotograf Kimbei Kusakabe, protože se objevují v jeho albech[18] I když se na alba nespecializoval a běžně je nenabízel, několik jich vyrobil při zvláštních žádostech pro zahraniční zákazníky.[9] Ueno používal francouzské a americké fotografické techniky a materiály (např. papír a objektivy), které upřednostňoval před britskými – na jejich produkty si stěžoval, že byly předražené a ne tak kvalitní.

Některé z jeho fotografií lze nalézt online na stránkách Freer Gallery of Art a v archivu galerie Arthur M. Sackler Gallery.[19]

Několik jeho fotografií zakoupil hrabě Erwin Dubský a zařadil je do svého souboru fotografií, který nashromáždil na cestě kolem světa v letech 1874–76 na zámku v Lysicích na jižní Moravě. Jeho sbírka čítá devět alb s více než 500 fotografiemi z různých zemí.

V roce 2000 vznikla Fotografická soutěž Univerzity Kjúšú Sangjó s oceněním Cena Hikomy Uena k připomenutí 40. výročí založení zdejší univerzity. Cena je určena pro objevování nových talentů a výchově nových fotografů.