USS Halibut (SSGN-587)

Střela s plochou dráhou letu Regulus I

Stavbu ponorky provedla loděnice Mare Island Naval Shipyard ve Vallejo ve státě Kalifornie. Stavba byla zahájena 11. dubna 1957, trup byl na vodu spuštěn 9. ledna 1959 a dne 4. ledna 1960 byla ponorka uvedena do služby.[4]

Hlavní výzbrojí ponorky bylo pět řízených střel Regulus I, které byly umístěny v podpalubním hangáru na přídi.[2] Později měla být vyzbrojena čtyřmi nadzvukovými střelami Regulus II, jejich vývoj však byl zrušen. Dále byla ponorka vyzbrojena šesti 533mm torpédomety (čtyři příďové a dva záďové). Pohonný systém tvořil jaderný reaktor S3W a dvě turbíny, pohánějící dva lodní šrouby. Pohonný systém měl na šroubu výkon 6600 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 15 uzlů na hladině a 15,5 uzlu pod hladinou.[1]

Halibut vypouští střelu Regulus. V pozadí letadlová loď USS Lexington (CV-16)

Ponorka Halibut byla nosičem letounových střel v letech 1960–1965. Během služby se však projevily některé nedostatky nosičů střel Regulus, např. se před útokem musely vynořit, aby byly jejich střely připraveny ke startu a poté je musely za letu navádět plujíc v periskopové hloubce, což je činilo zranitelnými.[2] Daleko praktičtějšími se nakonec ukázaly nosiče balistických raket, které je brzy zcela nahradily. Proto byla Halibut roku 1965 přestavěna na stíhací ponorku a od 8. srpna 1965 nesla označení (SSN-587).[4]

V roce 1966 byla ponorka upravena pro špionážní úkoly (oficiálně pro hlubokomořský výzkum), zejména vyhledávání sovětských balistických raket na dně Pacifiku (projekt Sand Dollar – písečný dolar). Byla vybavena moderní elektronikou včetně výkonného počítače Sperry UNIVAC 1224, senzory, kamerami, temnou komorou a mohla též nést dvě dálkově ovládané miniponorky schopné ponorů do hloubky až 6100 metrů.[5] Manévrovací schopnosti ponorky zlepšovalo několik dokormidlovacích zařízení. Pod trupem byly ližiny umožňující ponorce dosednutí na mořské dno. Speciální vybavení a jeho obsluha pracovali v bývalém hangáru střel Regulus II, přezdívaném Bat Cave (česky: netopýří jeskyně). Na zádi byla umístěna maketa hlubokomořského plavidla DSRV, ukrývající prostory pro potápěče, včetně přechodové komory.[6]

V srpnu 1968 takto upravená ponorka v rámci tajné operace projekt Azorian přes 3000 kilometrů severozápadně od Havajských ostrovů v hloubce 5053 metrů nalezla vrak sovětské raketonosné ponorky K-129 projektu 629 (třída Golf II). Při následném průzkumu vraku pořídila na 22 tisíc fotografií.[5] Sami Sověti přitom v té době přesnou polohu ponorky K-129 neznali. Za úspěšnou misi byla ponorka Halibut oceněna prezidentskou citací.[2]

Roku 1971 prováděla speciální operaci Ivy Bells, při které nalezla na dně Ochotského moře vedoucí podmořský kabel a odposlouchávala komunikaci mezi sovětskou ponorkovou základnou v Petropavlovsku na Kamčatce a námořním velitelstvím ve Vladivostoku. Akci znovu úspěšně opakovala v letech 1972, 1974 a 1975, za což byla celkem čtyřikrát oceněna citací „Navy Unit Citation“ (NUC).[2]

Sovětská ponorka K-129

Ponorka byla ze služby vyřazena 30. června 1976. Poté se nacházela v rezervě. Z námořního registru byla vymazána 30. dubna 1986. Následně byla odtažena na základnu Puget Sound Naval Shipyard v Bremertonu ve státě Washington, kde čekala na recyklaci. Likvidace ponorky byla dokončena 9. září 1994.[4]