Tugurský záliv

Tugurský záliv se nachází v severozápadní části Ochotského moře, jižně od Šantarských ostrovů. Vstup do zálivu se nachází mezi mysem Seneka a mysem Velká Dugandža a je široký téměř 58 km. Záliv se pak zužuje na přibližně 19 km a zasahuje asi 90 km hluboko v jihozápadním směru. Průměrná hloubka zálivu je 25 m.

Do zálivu ústí řeka Tugur. Východní a jižní strana zálivu je hustě zalesněná, všechny břehy zálivu jsou hornaté.

Záliv je od října do června pokrytý ledem.

Výška přílivu je asi 2 m, při vstupu do zálivu příliv dosahuje 4,74 m.

Mezi roky 1852 až 1905 byl záliv častým cílem amerických, francouzských a ruských velrybářů, kteří mu říkali Šantorský záliv. Někteří velrybáři obchodovali s domorodci, nabízeli jim především lososy. Dne 28. července 1854 posádka bárky Isabelly z New Bedfordu uvedla, že z paluby lodě bylo vidět až 94 velrybářských lodí v zálivu. V zálivu během velrybářského období ztroskotalo několik lodí.

Od roku 1867 začaly ruské lodě vyhánět cizí velrybáře ze zálivu.

V zálivu byly zřízeny dvě velrybářské stanice. První z nich byla založena roku 1862 Rusko-americkou společností v jihovýchodní části, která se jmenuje Mamga. V roce 1863 obchodník Otto Wilhelm Lindholm zřídil při ústí řeky Tugur svou vlastní velrybářskou základnu a v roce 1865 odkoupil od Rusko-americké společnosti konkurenční stanici a získal tak v zálivu monopol. Základna u řeky Tugur byla využívána do roku 1870, základna v Mamze byla velrybáři využíván až do roku 1876.

Od roku 1999 existuje projekt výstavby přílivové elektrárny na uzavření Tugurského zálivu. Celková roční produkce má být 27,6 TW a kapacita 10,3 GW.

Instalovaný výkon elektrárny je 7980 MW, roční výroba elektrické energie má být 20 miliard kW. Projekt bude potřebovat 15 milionů m³ a má být hotov během 11 let.[2]

V letech 2004 a 2007 se zdálo, že výstavba je prakticky před zahájením.[3] Začátkem roku 2021 projekt stále zůstává jen projektem a s výstavbou se nezačalo.