Trude Sojka

Narodila se 9. prosince 1909 v Berlíně, do bohaté české židovské rodiny. Podle rodinného archivu byl jejím otcem inženýr Rudolf Sojka, který byl s tehdejším ekvádorským prezidentem Eloyem Alfarou zapojen do obchodu s ekvádorskou železnicí. Se svou ženou, Hedwigou Baum měl Rudolf Sojka tři děti: Waltra (narozen 1907), Gertrudu a Edith. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy, do ulice Na Poříčí v blízkosti vlakového nádraží.

Již od dětství se zajímala o umění. Na střední škole se naučila německy, česky, řecky, latinsky a anglicky. Navštěvovala také internátní letní školu ve švýcarském Lausanne, kde se učila francouzštinu a vyměňovala si výkresy se svými kamarádkami.

Po dokončení střední školy ji otec zapsal proti její vůli na ekonomickou fakultu, kterou považoval, na rozdíl od umění, za solidní obor. Trude vyprávěla, že se tam tak nudila, že trávila čas kreslením karikatur učitelů. Tajně, aby otec nevěděl, pak začala studovat Akademii výtvarných umění v Berlíně. Její velký malířský talent jí brzy umožnil vystavovat v Märkisches Muzeu. Ve dvaceti sedmi letech, v roce 1936, absolvovala akademii jako jedna z nejlepších studentek. Její otec zemřel již o několik let dříve na infarkt.

Trude Sojka se v roce 1938 vdala, většinu válečného období prožila v koncentračních táborech Osvětim a Terezín. V Osvětimi se jí narodila dcera, která zde také zemřela. Po válce se vystěhovala do Ekvádoru, kde již žil její bratr.

Na výstavě a na slavnostní recepci v ekvádorském kulturním domě Benjamína Carrióna byla vyznamenána titulem „Emeritní umělkyně“. Zároveň vyšla kniha Rodriga Villacise Moliny „Dva životy Trude Sojky". To jsou jen některé z mnoha poct, jichž se jí dostalo v Ekvádoru, Spojených státech amerických a Francii, včetně výstav ve městech Guaranda a Riobamba.

V roce 2001 ji postihla mozková mrtvice, podařilo se jí uzdravit s minimální ztrátou paměti a tak pokračovala v tvorbě obrazů, soch z cementu a recyklovaných materiálů až do svých devadesáti pěti let. Když jí zeslábly ruce, zanechala práce s cementem, nicméně nepřestala malovat a kreslit až do konce svého života.

Na počátku roku 2007 začala mít problémy s dýcháním. Dne 18. února téhož roku, přesně rok po smrti její dcery „Chely“ (Evy Steinitz), kterou před ní zatajili, aby ji ušetřili bolesti, byla převezena do nemocnice, kde setrvala několik dní. Tam dostala druhou mozkovou mrtvici. Její dcery se pak rozhodly přivézt ji zpět domů, kde zemřela 18. března na respirační selhání. Je pohřbena na židovském hřbitově v Quitu po boku svého manžela.

Její práce se vyvíjela v závislosti na různých zážitcích v jejím životě. Studovala na Akademii výtvarných umění v Berlíně (Akademie der Künste), kde se seznámila s německým a židovským expresionismem (výtvarná skupina Die Brücke). Poznala práce Marca Chagalla, Chaïma Soutina a Georgese Rouaulta. Velmi obdivovala sochy Ernsta Barlacha a je pravděpodobné, že osobně poznala i expresionisticko-realistické dílo Käthe Kollwitzové. Byla učitelkou sochařství slavného umělce Guayasamína a navázala pevné přátelství s Pilar Bustosovou. Jakmile se usadila v Quitu, začala pracovat v řemeslné dílně továrny Akios. Walter a Liddy Sojkovi zaměstnávali řadu původních ekvádorských obyvatel, zručných ve výrobě tradičních předmětů, jež začali dokonce i exportovat do dalších zemí Ameriky a Evropy. Trude Sojka se tak dostala do bezprostředního kontaktu s těmito domorodými zaměstnanci.

Již v Evropě se Trude začala zajímat o primitivní umění Afriky, Oceánie a Ameriky (jež bylo jedním z inspiračních zdrojů expresionismu). Znalosti čerpala z návštěv berlínských etnografických muzeí. Když potom po válce, v roce 1946, přišla do Ekvádoru, začala detailně studovat andskou předkolumbovskou symboliku. Její první ekvádorské obrazy vytvořené v letech 1950 zachycují zážitky z koncentračního tábora: ostnaté dráty, smutný průvod žen směřující do plynových komor. Jsou plné úzkosti a osamělosti, ale také pocitů, jež jí pomohly přežít všechny hrůzy: naděje na svobodu a nový život. Trude postupně proniká hlouběji do předkolumbovských kultur, obzvláště ji zajímá tradiční ekvádorské umění a náboženství. Postavy z ekvádorské mytologie zachytila stylem evropského expresionismu a vytvořila tak naprosto jedinečné malby. Postupně se její díla stávala veselejšími, nadějnějšími. Zobrazovala přírodu, vesmír, duchovní náměty, zachycovala své nostalgické vzpomínky na milované Československo. Na konci 20. století se jí narodily vnučky a její obrazy se staly křehčími, například známá malba Pohádka o žlutých motýlech (El cuento de las mariposas amarillas).  

Její práce jsou také velmi specifické díky používání neobvyklých technik. Pracovala s cementem, což je velmi tvrdý materiál, který rychle tvrdne. Vytvářela tak své obrazy podobně jako sochy: přidala druhý rozměr tam, kde obvykle nacházíme jen hladký povrch. Na tento nápad přišla původně při své oblíbené práci s hlínou, cement byl ale levnější a představoval větší výzvu. Pro uchycení cementu na dřevěnou či lepenkovou podložku používala lepidlo, jež její bratr, chemik Waltre Sojka, vynalezl speciálně pro ni. Byla navíc (v Ekvádoru a pravděpodobně v celé Latinské Americe) průkopnicí v používání recyklovaných materiálů jako jsou skleněné střepy, kovový šrot, konstrukce kol, obklady, víka od popelnic apod.  Pod vlivem traumatických zážitků v koncentračním táboře se naučila, že každá, byť sebenepatrnější věc má svou hodnotu. Šedé plochy pokrývala místo olejů akrylovými barvami, používanými často začátkem 50 let 20. století. Její díla jsou tudíž velmi těžká a křehká, snadno se mohou zlomit.