Pozoun

Je nejmenší z rodiny trombonových nástrojů.

Taktéž označován jako diskantový je laděn in C, nebo in B. Rozsahem je nejbližší trubce a má i podobný zvuk. Byl zkonstruován v klasicismu, aby doplnil trombonový kvartet o vrchní hlas, který v předešlé interpretaci hrál zpravidla cink. Dnes se prakticky neužívá a pokud se s ním setkáme, zpravidla leží ve vitríně nebo visí na zdi. Pro svou intonační choulostivost způsobenou velmi krátkým snižcem byl často pro nedostatek kvalitních sopránpozounistů nahrazován snižcovou trubkou a dnes je při interpretaci starších skladeb nahrazován trubkou klasickou.

Odbornou hatýrkou „alťák“ je laděn in Es. Užívaný rozsah je zpravidla od A do es², ale jako každý žesťový nástroj má horní hranici určenou nátiskovými možnostmi hráče. Jeho part se zapisuje v altovém klíči in C, tedy na rozdíl od jiných dechových nástrojů (např. lesního rohu nebo klarinetu) netransponovaně. Užívá se zřídka, většinou ve starších skladbách, zpravidla ve mších (např. Mozartův requiem), ojediněle se s ním však můžeme setkat i v moderních kompozicích – hojně ho uplatňoval ve svých aranžích např. Pulec-oktet.

Dnes nejužívanější typ trombonu, na hudebních školách, konzervatořích a akademiích také jediný vyučovaný jako hlavní obor. Alt- a bastrombon se případně učí doplňkově jako tzv. příbuzný nástroj.

Tenortrombon je laděn in B a zapisuje se v basovém, tenorovém a altovém klíči in C. (Velice zřídka se můžeme ve skladbách současných skladatelů setkat i s houslovým klíčem – pravděpodobně pro jeho celkově častější používání, ale hráči to nebývá akceptováno zrovna kladně.) Byť je basový klíč pro pozoun nejužívanější a potažmo „základní“, profesionální hráč musí perfektně ovládat všechny tři. V jazzu se zpravidla užívá jen basový. Ve vážné hudbě je pro zápis ve vyšších polohách obvyklý tenorový, ale altový (zvláště v 1. pozounu) nebývá výjimkou, a to i v případě, že part ani původně nebyl určen pro altový trombon. (Například Antonín Dvořák, jenž byl violista, často psal ve violovém klíči i 2. trombon - možná právě z toho důvodu, že z něj od 16 let hrál.)

„Učebnicový“ rozsah tenorového trombonu/pozounu bývá udáván od E do c², ale to je velice zavádějící, a to jak směrem nahoru, tak i dolů. Horní hranice, jak je popsáno výše, není striktně omezená, ale navíc existuje nemálo kompozic, které i větší rozsah vyžadují. (Např. ve slavném Ravelově Boleru je pozounové sólo psáno do des², nechvalně známé jsou mezi trombonisty také některé skladby Albana Berga, které se místy pohybují až do e² – pozounový part jeho Tří orchestrálních kusů dokonce začíná v pianissimu na es².) Stejně tak ani o spodní hranici se nedá uvažovat absolutně. Za prvé je tu možnost tzv. pedálových tónů (E₁ až B₁) a za druhé jsou moderní tenortrombony často vybaveny kvartou (díky tomu jsou také označovány jako tenor/bas či B/F), která ještě prodlužuje spodní nepedálový rozsah až do C. (S kvartou a pedálovými tóny v pozounových partech svých skladeb například počítal Leoš Janáček. Tento spodní „nadstavbový“ rejstřík se užívá – stejně jako vrchní – i sólově, zvláště v moderních skladbách – např. Sonata pro trombon a klavír „Vox Gabrieli“ od Stjepana Šulka.)

V dnešní době známe dva typy bastrombonu.

Dnes obvykle používaný typ. Je laděn stejně jako tenortrombon in B a zpravidla je zapisován do basového klíče. Tenorový klíč je užíván zřídka a téměř výhradně pouze v sólových partech, když se melodie pohybuje ve vyšších polohách. Má ovšem větší menzuru, korpus a také nátrubek, aby se lépe hrály spodní polohy a lépe zněly. Moderní bastrombon obsahuje také jeden, častěji však dva ventily.

Stavbou se neliší od standardního tenortrombonu s kvartou. Mívá jen větší menzuru a korpus.

Jsou laděny zpravidla B/F/Es nebo B/F/D, některé modely dokonce mohou ladění zápojek měnit. Typy klapek dělíme podle uspořádání na závislé (dependent) a nezávislé (independent nebo in-line). V případě závislosti klapek je D (př. Es) ventil připojen na zápojku F, takže nemůže být užíván samostatně. Obě klapky jsou pak ovládány pouze palcem a mačkají se buď obě, nebo jen F klapka. U in-line mechaniky jsou oba ventily připojeny přímo na samotný nástroj. Zatímco kvarta (F klapka) je ovládána standardně palcem, druhý ventil je vyveden pod některý z dalších prstů levé ruky. Zápojky se tak mohou ovládat samostatně a takový trombon může užívat i ladění G případně Ges zapojením druhé klapky bez první.

Historicky existuje F a Es bastrombon. Dnes se zřídka užívá pouze F trombon. Díky vodící páce velice dlouhého snižce se mezi hudebníky také přezdívá „pohrabáč“. Kvůli této páce je také technicky poněkud "neohrabaný", a proto ho postupem času nahradil zápojkový bastrombon. S rozsahem je na tom podobně jako tenorový trombon bez kvarty, jen o kvartu níž.

Má ladění buď in B – o oktávu níž než tenorový – tedy stejně jako tuba a pro pohodlnost je vybaven dvojitým snižcem (dvojitě zahnutým). Všechny polohy jsou tudíž stejně vzdálené jako u tenorového pozounu. Je užíván zřídka, většinou pro doplnění trombonového kvartetu v symfonickém orchestru. V tomto smyslu je však častěji uplatňováno Cimbasso. V poslední době se stále více uplatňuje i kontrabastrombon laděný in F s jednou nebo dvěma zápojkami, který ovšem nemá vodící páku, jako původní F trombon, aby byla snazší technická pohyblivost. Samozřejmě takový snižec nemá standardní rozsah 7 poloh, jelikož by byl moc dlouhý na ruku hráče.

pozn.: Všechny tyto pozouny spadají do kategorie snižcových – nehledě na to, kolik mají zápojek.