Trojhrob z Dolních Věstonic

Lokalita Dolní Věstonice II je jednou z několika archeologických lokalit pod Pavlovskými vrchy. Stejně jako významné sousední lokality Dolní Věstonice I a III nebo Pavlov I-V je gravettienského stáří. Výzkum na ní probíhal nejprve v cihelně v letech 1959-60 Bohuslavem Klímou a pak s přestávkami po celou druhou polovinu minulého století. Na severním svahu bylo nalezeno sídliště obývané zřejmě jen sporadicky. Souvislejší osídlení se nacházelo na západním svahu, kde byl nalezen i rituální pohřeb staršího muže – DV16. Lokalita byla ze západu lemována skládkou mamutích kostí. Trojhrob objevený během záchranného výzkumu v létě 1986 se nacházel na temeni. Kromě čtyř téměř kompletních lidských koster (DV13-16) bylo na lokalitě nalezeno ještě několik desítek fragmentů lidských kostí. Velké množství radiokarbonových dat poukazuje na osídlení v různých časových horizontech od časného Pavlovienu (před 30 000 až 27 000 lety), přes vrcholný Pavlovien (27 000 až 25 000 let) až po nejmladší datum cca 22 000 před současností. Paleolitičtí lovci a sběrači opustili Pálavu s příchodem posledního maxima doby ledové.[2]

Jelikož se nám z tohoto období dochovalo jen velmi málo hrobů, je poměrně složité odhadnout, zda existoval pro Gravettien nějaký jednotný pohřební ritus. Lze jen předpokládat, že lidé se starali o všechny své mrtvé a s jistotou můžeme říci, že minimálně někteří byli pohřbeni do země. Pravděpodobně největší koncentrace lidských ostatků byla roku 1894 objevena v Předmostí u Přerova, kde bylo pohřbeno alespoň dvacet jedinců včetně dětí. Tuto koncentraci nejprve interpretoval K. J. Maška jako jednorázový pohřeb do hromadného hrobu po nějaké katastrofě, epidemii či válečném střetu. V posledních letech se však začalo diskutovat o tom, že těla mohla být pohřbena postupně. Liší se však názory, zda byla do hrobu uložena primárně (v zásadě v celku, krátce po smrti)[12] či druhotně (např. pouze vybrané kosti) [13]. Zatím by však šlo o jediné známé pravidelně používané pohřebiště tohoto druhu.

Většina dalších téměř kompletních koster se dochovala z ojedinělých pohřbů. Z těch nalezených na Moravě stojí za zmínku pohřeb „šamana“ z Francouzské ulice v Brně (Brno 2). Šlo o muže s bolestivým zánětem okostice. Do hrobu byl uložen s bohatou pohřební výbavou (dochovaly se např. kamenné disky, loutka, bubínek, palička a kosti velké zvěře)[14]. V Dolních Věstonicích byl nalezen pohřeb asi čtyřicetileté ženy s asymetrickou tváří (DV3).[13] Dále také již zmiňovaný hrob muže DV16. DV16 byl pohřben v centrální části osídlení v blízkosti ohniště a zdá se, že sídliště již nebylo po pohřbu používáno. Muž měl obarvenou hlavu a pánevní oblast. Na rozdíl od DV3 a Brna 2 nebyl přikryt mamutí lopatkou. Na jeho těle byly nalezeny známky po četných zhojených zraněních [15].

Pohřby s více než jedním tělem známe především ze zahraničních lokalit. Jediný další dosud známý trojhrob byl nalezen na lokalitě Barma Grande v Itálii. Šlo o dvě mladé dívky pohřbené společně se starším mužem, který trpěl tělesným postižením: jeho levá ruka byla značně degenerovaná.[16] Zajímavé je, že zhruba jedna pětina všech mladopaleolitických pohřbů z jeskyní Grimaldi byly dvojice[1]. Další významný příklad rituálního pohřbu z tohoto období pochází z ruské lokality Sungir. Dvě děti byly pohřbeny do společné jámy s velmi bohatou pohřební výbavou skládající se z narovnaných mamutích klů a tisíců mamutovinových korálků. Podobné to bylo v případě dospělého muže, jenž byl pohřben v jejich blízkosti. Korálků bylo v hrobech nalezeno na 13 000. Genetické studie prokázaly, že obě děti byly mužského pohlaví, ačkoliv se původně předpokládalo, že mladší byla dívka (S3). Patologie identifikované na S3 jsou také často srovnávány s těmi na DV15.[17][16][1]

Badatelé se snažili trojhrob interpretovat už od okamžiku nálezu. Je zřejmé, že zemřelí byli pohřbeni současně. Okolnosti jejich smrti jsou však stále nejasné. Jeden násilný scénář představil na příklad B. Klíma s tehdejším předpokladem, že jedinec DV15 byl ženského pohlaví: žena mohla zemřít při porodu a muži po stranách mohli být za neštěstí přímo či nepřímo zodpovědní – DV13 muž s maskou – snad šaman byl usmrcen bodnutím dřevcem do oblasti pánve a DV14 – snad její druh byl zabit ránou do hlavy.[3] Dále se hovořilo o pohřbu „královny“ či milostném trojúhelníku.

Nové světlo do diskuze vnesly genetické analýzy, které prokázaly, že i DV15 byl mužského pohlaví. DNA také naznačuje možnou příbuznost mezi DV14 a DV15 v mateřské linii. U obou byla totiž identifikována stejná haploskupina mDNA: U5. Naproti tomu u DV13 byla zjištěna haploskupina U8c – doposud neznámá pro žádného jiného pravěkého jedince z Evropy.[18]

Klíčem mohou být právě patologické změny a atypický vzhled jedince DV15. V lovecko-sběračských společnostech mladého paleolitu byl pozorován poměrně výrazný pohlavní dimorfismus[11] a DV15 se zřejmě vymykal normám tehdejší představy vysokého, štíhlého muže. A ačkoliv nevíme, do jaké míry byly v gravettienských společnostech vymezeny role mužů a žen, je možné, že jedinec DV15 nebyl schopen plně zastávat svou geneticky danou roli. V tehdejší společnosti mohl být tedy vnímán jako „něco mezi“ což se pak mohlo promítnout na jeho uložení v hrobě, včetně zvýraznění pánevní oblasti a i gestem jedince DV13. Celkově mohl ve své skupině vzbuzovat zvláštní pozornost. Jak do toho byli zapleteni zbývající dva jedinci je otázkou. Snad u jedince DV14 mohlo hrát roli jeho sluchové postižení a možná příbuznost k DV15. Je také velmi pravděpodobné, že za vším stojí osobní příběh těch tří, který se nikdy nepodaří rozluštit.

Při pohřebním rituálu mohly být brány v potaz jak osobní příběhy, tak tehdejší symbolické a náboženské představy. Vzhledem k relativnímu množství pohřbů, při nichž byla do hrobu vložena dvě nebo i tři těla současně, musíme brát v úvahu i lidské oběti.[16] Je rovněž dobré si uvědomit přítomnost patologických jedinců v takovýchto hrobech (DV15, S3, dospělý muž z Barma Grande či asi od deset tisíc let mladší jedinec s dwarfismem z lokality Riparo del Romito[19]).