Trest smrti v Dánsku

Z velké části se Dánsko řídilo vzorem dalších evropských národů a zaměstnávalo státní katy, v Dánsku zvané skarpretter. Popravčí měli status zaměstnance královské vlády. V roce 1751 došlo k poslední známé popravě v Dánsku za zločin zoofilie.[2]

Poslední veřejná poprava proběhla na ostrově Lolland, kde byl roku 1882 sťat Anders „Sjællænder“ Nielsen. Tato „podívaná“ vyvolala ohlasy volající po zrušení trestu smrti, zejména proto, že kat Jens Seistrup musel několikrát opakovat švih sekerou, aby dokončil popravu.

Poslední poprava před rokem 1946 proběhla v Dánsku dne 8. listopadu 1892 na nádvoří Státní věznice Horsens. Jens Nielsen, odsouzený za žhářství k mnoha letům vězením, se údajně pokusil spáchat sebevraždu tím, že vyprovokuje svou popravu. Třikrát se proto pokusil o vraždu dozorce. Po třetím pokusu byl odsouzen k trestu smrti a kat Jens Seistrup jej v uvedený den popravil.

Posledním katem v úřadu byl Carl Peter Hermann Christensen, který zastával tento post od 27. srpna 1906 do 1. dubna 1926. Během svého působení nikoho nepopravil.

Počínaje 19. stoletím byly tresty smrti dánskou korunou čím dál více zmírňovány na doživotí. Po roce 1892 vynesené rozsudky smrti nebyly vykonány. To platilo i o posledním trestu smrti uděleném před druhou světovou válkou, který byl civilním soudem vynesen 13. června 1928.

Dne 1. ledna 1933 Dánsko zrušilo všechny tresty smrti udělené podle starého trestního zákoníku, když automaticky vstoupil v platnost nový dánský trestní zákoník.[3] I nadále zůstal zachován trest smrti ve vojenském právu.

V letech 1945 až 1947 byly přijaty tři zvláštní zákony, které měly do trestního zákoníku vrátit trest smrti, a řešit zločiny spáchané během druhé světová války za okupace Dánska.[4] Jednalo se o zákony se zpětnou účinností a byly součástí čistek, dánsky zvaných Retsopgøret, které se pokoušely vyhovět veřejnému mínění požadujícímu přísné potrestání válečných zločinců, zejména některých informátorů a důstojníků sboru HIPO a důstojníků Gestapa odpovědných za brutální vraždy a mučení.

Podle těchto zákonů bylo odsouzeno 13 500 lidí za kolaboraci, udavačství nebo zradu. Asi 400 z nich bylo zabito, většina během mimořádných odvetných akcí.[5] Oficiálně bylo k trestu smrti odsouzeno 76 lidí a vykonáno bylo 46 z těchto rozsudků. Zbývajících třicet lidí bylo omilostněno. Tresty smrti vykonávala popravčí četa z deseti policistů, kteří se dobrovolně přihlásili. Popravy probíhaly nedaleko Viborgu nebo na vojenském cvičišti v Margreteholmu, ve čtvrti Christianshavn v Kodani. Druhá ze zmíněných popravčích oblastí leží v dnešní Christiánii, a jsou zde dochovány pozůstatky popravčí boudy.[6]

Poslední člověk byl v Dánsku popraven 20. července 1950. Byl jím Ib Birkedal Hansen, kterého zastřelila popravčí četa.[5]

V roce 1952 Dánsko upustilo od prozatímního poválečného trestního řádu, aby se předešlo změně zákona na retroaktivním základě, pokud by se Dánsko v budoucnosti opět dostalo pod cizí okupaci. Novela zachovala trest smrti za zločiny spáchané se zvláštní zlomyslností (vražda, zrada, udavačství) a omezen byl na pachatele starší 21 let.[10] Tento právní rámec zahrnující civilní popravy byl zrušen roku 1978.[11] Ve stejné době byl zrušen trest smrti i ve vojenském právu. Po roce 1950 nedošlo v Dánsku v praxi k odsouzení nikoho k trestu smrti.[12][13]

V novém zákoníku schváleném dánským parlamentem dne 22. prosince 1993 s účinností od 1. ledna 1994 byla zachována zmínka o trestu smrti v preambuli zákona, ale v samotném znění zákona byl trest smrti ve všech dánských zákonech zrušen.[14]