Továrna na lustry Elias Palme

Firma Elias Palme & Co. byla založena v roce 1849 Eliasem Palmem. V druhé polovině 19. století již firma sbírala ocenění ze světových výstav. Její lustry byly oceněny na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 a na výstavě v Barceloně v roce 1888. Roku 1905 se Franz Friedrich Palme rozhodl vybudovat novou a moderní továrnu. Tehdy již známá firma získala nabídky z Nového Boru i České Kamenice, kde jim byly nabízeny pozemky zdarma. Majitelé továrny se rozhodli zůstat v Kamenickém Šenově.[1] Architektem byl vybrán kamenický stavitel Adolf Richter. 5. května 1905 byl položen základní kámen. Železobetonové stropy postavila vídeňská firma Eduarda Asta. V budově se nacházely sklářské provozy brusírny, kulírny, slévárny a také soustružna, pasírna, lakovna či galvanická laboratoř.[2]

Stavba byla otevřena 1. listopadu 1905, ale kvůli chybám v dokumentaci byla budova zkolaudována až v lednu 1906.[1]

Roku 1919 vzniká pobočný závod ve Smržovce. V této době ve firmě pracuje přes 500 lidí.[3] Roku 1925 bylo přistavěno přízemní křídlo. V roce 1928 vznikl v této továrně do té doby největší ověsový koš pro hlediště Královské opery v Římě o průměru deseti metrů. Firma byla proslavena po celém světě a do začátku druhé světové války získala zakázky od La Scala v Miláně, Hotel Waldorf Astoria v New Yorku či opery v Sydney. Továrna vyrobila také osvětlení pro palác tureckého sultána, divadlo Albee v New Yorku a rovněž lustry pro palác svobodných zednářů v Kodani a Německý spolkový dům v Praze.[4]

Harry Palme, vnuk Eliase Palmeho a poslední majitel továrny

V roce 1943 byl z továrny v rámci totálního nasazení vytvořen závod na válečnou výzbroj. Roku 1946 byl závod znárodněn a sjednocen s dalšími lustrařskými podniky. Majitel továrny, Harry Palme, se vyhnul odsunu do Německa pod podmínkou, že v ústraní dopíše svá odborná díla o historii Kamenického Šenova a sklářství. Také musel zaučit nové české zaměstnance.[5] Jeho manželka však byla odsunuta do Saska.

Roku 1966 se výroba přesunula do nového areálu národního podniku Lustry (dnes firma Preciosa) a roku 1972 výroba v továrně definitivně skončila. Poté budova sloužila jako sklady nábytku. Roku 1992 se pokusil Phillip Rhibbs a Dale Chichuly oživit chátrající komplex myšlenkou založení sklářského muzea, ale neuspěli.[6] Ve stejném roce byla budova zprivatizována. Od té doby začala nekontrolovatelně chátrat. Několikrát změnila své majitele a bylo dokonce uvažováno o demolici komplexu. 31. prosince 2007 byla prohlášena kulturní památkou.

Roku 2016 zakoupil budovu podnikatel Roman Procházka.[7] V únoru 2016 byl založen Spolek Eliáška, zajímající se o stav budovy.[8] V roce 2016 se o budovu začala zajímat Tereza Šváchová, studentka architektury na ČVUT, ve své diplomové práci.[9] Její projekt se jmenuje Skleněný dům. V bývalé fabrice by pak mělo fungovat muzeum skleněných lustrů, knihovna, kavárna či městské infocentrum.[4][10][11]

V současnosti (únor 2021) je budova stále v havarijním stavu.

Zdevastovaný zadní trakt areálu

• Galerie Sklárna Elias Palme na Wikimedia Commons