Tomáš Švéda

Po absolvování Střední odborné školy výtvarné v Praze (1963-1967) studoval v letech 1967-1973 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Aloise Fišárka. Již na střední škole a později na Akademii vzniklo Švédovo generační přátelství s V. Novákem, V. Bláhou, M. Rittsteinem, které se pak koncem 80 let stalo jádrem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece.[1] Roku 1968 cestoval do Norska a následujícího roku navštívil Německo, Nizozemí a Belgii.[2] V letech 1970-1971 přešel do ateliéru grafiky a jako diplomovou práci odevzdal soubor barevných leptů. Po absolvování školy nastoupil jako učitel kresby do Středního odborného učiliště polygrafického a setrval zde do roku 1987. Jako ilustrátor spolupracoval ve druhé polovině 70. let se Státním pedagogickým nakladatelstvím a nakl. Práce (1976-1980) a pracoval i jako restaurátor.

Samostatně vystavoval kresby a grafiku poprvé roku 1976 na radnici ve Vysokém Mýtu a poté až do konce normalizace pouze v malých nezávislých výstavních síních (MKS Dobříš, 1981, PNP, 1983, SZ Dačice, 1986, ÚKDŽ Praha, 1988, Galerie Opatov, 1988). V 80. letech byl účastníkem schůzek s Jindřichem Chalupeckým v ateliéru Petra Pavlíka a patří k zakladatelům Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece.

Zúčastnil se generační skupinové výstavy Konfrontace II v MBÚ ČSAV roku 1978 a koncem 80. let Pražského salonu, první výstavy Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece v zámecké jízdárně v Kolodějích roku 1988 i všech následujících výstav tohoto sdružení (1988-1996). Roku 1986 navštívil Španělsko.

Roku 1996 se stal řádným členem SVU Mánes. Po roce 2000 žije převážně v Jindřichově Hradci, kde se v letech 2003-2006 podílel na objevu a restaurování vzácných raně barokních fresek v bývalé jezuitské koleji. Jeho syn Jakub Švéda je rovněž malíř.

Tomáš Švéda pokračuje v linii moderního umění, která tematizuje barvu, plochu a pohyb. Od konkrétního směřuje k záznamu obecných principů, propojujících krajinu, člověka a kosmos.[3] Základem Švédových obrazů je kresba, která dává pevný tvar a řád obrazovému prostoru.[4] V přímé návaznosti na kresbu vznikaly i jeho obrazy a také objekty, které tvořil v letech 1991-1997.

Původně vyšel z figurace, podané v mírné expresivní nadsázce. Hlavním tématem obrazu se postupně stává perspektivní a geometrická kompozice prostoru a figura - chodec je redukována na znak určující měřítko.[5] Jeho obrazy Chodec I a II (1980) jsou zřetelnými reminiscencemi na civilizační tvorbu Skupiny 42, zejména Noční chodce Františka Hudečka z období Protektorátu, ve které umělec shledal paralely k tíživé době normalizace.[2]

Tomáše Švédu již během studia ovlivnila cesta do Norska a setkání s dílem Edvarda Muncha. Severská příroda a intenzita zvláštního severského světla se stala podstatným impulzem k jeho vlastní tvorbě. Do Švédova díla se promítlo i poznání senzuálně světelné malby Jana Vermeera a po návštěvě Španělska (1986) i malby El Greca a zejména Velásqueze.

V kresbách a obrazech postupně zaniká závislost na pevně definovaném hmotném tvaru a hlavní roli přebírá světlo ve formě stvořitelské energie, která se manifestuje barvou i nervní kresbou. Figura se proměňuje na ambivalentní a nejasně čitelný znak.[4] Práce na papíře z poloviny 80. let ilustrují posun od racionální konstrukce plochy k intuitivně-emotivním stránkám malby. Obraz se stává abstraktním záznamem konkrétního vizuálního prožitku reality, s důrazem na koloristické hodnoty a světlo. Plasticko-prostorové cítění obrazu provází monumentalizace tématu.

Hlavním výrazovým prostředkem se stává barva. Převažuje modrá, která otevírá prostor, jímž přírodní stavy září v plné otevřenosti, doplněná kontrastní červenou. Expresivně dynamické linie, připomínající energetické výboje, respektují vertikální princip s pohybem směřujícím vzhůru.[3] Ve Švédových obrazech nejde o světlo dopadající nebo vyzařované ale o manifestaci energetického stavu hmoty.[6] Podle Ivana Neumanna "je modř Švédových obrazů barvou bezpečí naší atmosféry, která nás chrání před naprostou temnotou nelidské nekonečnosti vesmíru. Záření a světlo, které touto temnotou přichází, je stále významnějším konstitutivním prvkem jeho obrazu, je to světlo trvale přítomné bez odhalitelného zdroje, je samo o sobě stavem, v němž se může vynořovat skutečnost."[7]

Po expresivně až gesticky pojatých kompozicích (Tam a zpátky, 1989) následují dynamicky zprohýbané, stlačované i vnitřně vypjaté svazky barevných linií, které vymezují fantaskní tvary a plochy, naplněné světelně-duchovní energií. Jsou výsledkem intuitivního propojování vnitřních pocitů s tušenými principy přirozeného světa[8]

Švédovy objekty souvisejí se stejnojmennými kresbami a představují rozvinutí konkrétního tématu do prostoru, případně koncepty zamýšlených rozměrnějších realizací.[4] Kromě společné formální ideje je spojuje i použití výtvarné techniky a materiál. Jsou kolorovány temperou a sestaveny z přírodních materiálů (dřevo, kameny), dynamických linií drátů a papírové hmoty.[9]

Názvy Švédových obrazů odkazují k jeho zájmu o přírodu nebo reflektují existenciální situaci člověka. V tom se v některých bodech dotýkají tvorby jeho generačních vrstevníků, zejména Vladimíra Nováka, Petra Pavlíka a Jiřího Beránka.[4] Zároveň je v jejich světelně vibrujícím průhledném tkanivu barevných linií obsažena prohloubená spiritualita a otevřenost duchovní komunikace. Pro pochopení jeho přístupu k umělecké tvorbě mohou posloužit opakující se témata jako Míjení, Návraty, vymezení prostoru (Nahoře a dole), času (Tam a zpátky) nebo potřeba nalezení pevných bodů (Blízko středu, Břeh). Švéda je hluboce zakotven v psychosféře své doby a příliš nepodléhá proměnám v čase.[9]

• Markéta Jungová, Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, diplomová práce, FF a UDU UK, Praha 2009

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tomáš Švéda na Wikimedia Commons

Informační systém abART: Tomáš Švéda