Lidská rodina

Pro Steichena výstava reprezentovala „vrchol jeho kariéry“.[4] Na výstavě začal pracovat v roce 1952, kdy objel 29 měst v 11 evropských zemích. Při této cestě rozšiřoval povědomí o svém záměru.[5] S oslovováním fotografů Steichenovi pomáhala i Dorothea Lange, která v roce 1953 nechala kolovat "Výzvu fotografům z celého světa".[6] Zároveň s oslovováním probíral Steichen fotografie z archivů časopisů Life nebo Vogue a z fotografické agentury MAGNUM. Ačkoliv mezi podmínkami zasílání fotografií bylo uvedeno, že tyto nebudou autorům vráceny a zároveň jim nebude nic zaplaceno, sešlo se Steichenovi přes 2 miliony fotografií.[5] Z nich bylo v prvním kole vybráno 10 000 kusů, aby byly následně zredukovány na výsledných 503 fotografií od 273 fotografů z 68 zemí, přitom 163 z nich bylo Američany a dalších 70 Evropany.[7] Zaznamenán tak byl především západní pohled na svět.

Lidská rodina nebyla klasickou fotografickou výstavou, která by byla zaměřena na fotografy nebo fotografii jako umění.[5] Edward Steichen chtěl stvořit výstavu, jejíž sdělení by bylo pochopitelné po celém světě. Jako vhodné médium k vytvoření výstavy, která by ukazovala univerzalitu lidství (všichni lidé jsou si rovni, v životě čelí stejným situacím) se mu zdála právě fotografie. Pro větší srozumitelnost nebyly fotografie opatřeny titulky.[8]

Výstavu Steichen rozdělil do sekcí podle univerzálních lidských zážitků, jakými jsou narození, vztahy, těhotenství, dětství, rodinné aktivity, práce, tanec, jídlo, smrt, ale i nelidskost, hladomor a další.[9] Lidská rodina byla přímou deklarací humanismu v období po druhé světové válce[10] a snažila se být poselstvím míru v době Studené války[11].

Úvodní text k celé výstavě sepsal Steichenův švagr Carl Sandburg, držitel Pulitzerovy ceny, který v textu např. píše:

„Je jenom jeden muž ve světě a jeho jméno je Všichni Muži.

Je jenom jedna žena na světě a její jméno je Všechny Ženy.

Je jenom jedno dítě na světě a jméno toho dítěte je Všechny Děti.“[9] Architekt výstavy Paul Rudolph pak výstavu sestavil tak, aby ji divák četl jako fotoesej o lidském životě. Architektura výstavy byla také revoluční: Fotografie nebyly umístěny na stěnách muzea, ale v prostoru, takže divák s nimi musel interagovat. Jednotlivé fotografie byly vytištěny v různé velikosti a byly umisťovány v různých vztazích k jiným fotkám v sekci, čímž vytvářely ojedinělý prostor.[12] Aby byl jazyk výstavy co nejuniverzálnější a všechno bylo ponecháno k vyprávění jen samotným fotografiím, nebyly u fotek umístěny žádné popisky – ani jméno autora, ani název fotografie. Jedinci tak byli naprosto potlačeni ve prospěch sdělení výstavy. Jediným textem, který se na výstavě objevoval, byly krátké citáty uvádějící jednotlivé sekce, které čerpaly z biblických knih, z tradic indiánských kmenů, Maorů, Bhagavadgíty nebo například z Jamese Joyce.[7] Tyto citáty se objevují i v katalogu.[9]

Výstava byla poprvé vystavena v newyorském Muzeu moderního umění 24. ledna 1955. Za dobu jejího trvání do 8. května téhož roku ji vidělo 270 000 lidí, jeden den ji navštívilo 6000 lidí, což byl jasný rekord v dosavadní historii muzea. Poté výstava putovala po USA, přičemž např. v Minneapolis byla návštěvnost výstavy na hlavu mnohem větší než v New Yorku.[5]

Cílem výstavy však nebylo sjednotit fotografie lidí z celého světa do jedné výstavy, ale výstava byla vymyšlena tak, aby s ní bylo možné objet celý svět. Poté, co opustila USA, tak v pěti verzích procestovala s 69 vernisážemi 37 zemí na 6 kontinentech. Cestu po světě se konala pod záštitou zahraničního programu newyorského Muzea moderního umění, přičemž výstava se objevovala i na reprezentativních akcí USA.[10] V Evropě se Lidská rodina objevila například v Rakousku nebo v Jugoslávii, ale Československo, stejně jako Španělsko, Vietnam, Čínu nebo Rusko, minula. Lidská rodina byla vystavena v zemích jako Írán, Venezuela, Austrálie, Indie, Indonésie nebo Jižní Afrika. Výstava byla populární všude, kde se objevila. Jeden cestovatel popsal, jak v Guatemale scházeli bosí Indiáni z hor, aby výstavu ohromeně sledovali.[5] Cesta výstavy kolem světa měla více dopadů. „Pro mnoho lidí to bylo jako poprvé vidět svět, mnoho z nich nemělo televizi nebo přístup k časopisům,“ říká k tomu Anke Reitz, konzervátor Lidské rodiny v Lucembursku.[8]

K výstavě byl také vydán katalog, který obsahoval všechny fotografie z výstavy. Byl vydán ve dvou verzích, paperbackové prodávané po dolaru, a luxusnější za 10 dolarů. Hit se stal i z něj – jeden ze sloupkařů to popsal slovy, že Lidská rodina se stane součástí rodinné knihovny stejně jako Bible.[5] Samotnou výstavu navštívilo přes 9 milionů lidí a stala se tak nejnavštěvovanější fotografickou výstavou v historii. K tomu je potřeba připočíst také zhruba 2,5 milionu lidí, kteří mají v domácí knihovně katalog k výstavě[2], kteří se k výstavě dostali díky katalogu.

Z výstavy byla nadšená široká veřejnost, fotografická obec ji ale tak nadšeně nepřijala. Bill Jay připisuje tuto skutečnost okolnosti, že fotografie jakožto umění v té době nebyla příliš podporována. Fotografové byli stavěni do pozic žurnalistických, případně svatebních fotografů. MOMA byla pod Steichenovým vedením v té době výjimkou, ukazovaly fotografii jako umění a fotografy jako umělce. „Steichen byl jako symbol naděje pro všechny kupředu hledící fotografy, kteří by rádi viděli fotografii těšící se takové oblibě veřejnosti, jaké se těší i jiné druhy umění. Do toho přišel Steichen s výstavou, která zcela podřídila individualitu fotografů a kvalitu jednotlivých fotografií jeho záměru a zcela je upozadila. Část kritiky se tak týkala vyloučení kreativní fotografie, výběru jednotlivých fotografií a upozadění individuality autorů. Bill Jay oponuje, že Lidská rodina ve své podstatě není fotografickou výstavou, protože základním podnětem pro její sestavení je chvála a uznání lidské rodině, podpora lásky, vize lidského univerzalismu.[11]

Druhá linie je ideologická, která mj. kritizuje banalitu celého konceptu, který příliš zjednodušuje svět. Roland Barthes tvrdí, že celá výstava, která ukazuje, jak se lidi rodí a umírají stejně, nám vlastně nic neříká a ve své podstatě je příkladem jeho konceptu mýtu a produktem konvenčního humanismu.[13]

Kritizuje se i Streichenův předpoklad každým sdílené lidské přirozenosti: Individuality se podle něj rodí, pracují, smějí a umírají všude stejně. Lidská rodina tak popírá problémy společenské determinace – nerovností, rasových a především třídních problémů. Kritika poukazuje na zobrazení zidealizovaného příliš malého výseku reality.[5]

Kritici zmiňují, že i když výstava zobrazuje fotografie z celého světa, zobrazený náhled na svět je bílý, západní a mužský. Například v sekci „Domácnost a práce v kanceláři“ jsou na fotografiích pouze vařící a uklízející ženy.

Anke Reitz ke kritice říká: „Je to součást historie výstavy. Lidská rodina je výrazným obrazem své doby a svého tvůrce.“[8]

Poté, co výstava přestala být ve světě vystavována, probíhal v letech 1964–1966 přesun kompletní verze výstavy do Steichenova rodného Lucemburska, který zde pro její umístění vybral hrad Clervaux. Zde byly od roku 1974 až do roku 1989 vystavovány jednotlivé části výstavy, aby fotografie následně prošly restaurací v milánském Studio Berselli. V roce 1994 se pak stala kompletní výstava trvalou expozicí na hradě Clervaux. V roce 2003 byla zapsána do seznamu UNESCO Paměť světa. V roce 2010 prošla výstava znovu kompletní rekonstrukcí. I tentokrát probíhala ve spolupráci se Studiem Berselli. Od roku 2013 je výstava znovu otevřena veřejnosti.[11] Je vystavěna podle vzoru v New Yorku, jen osvětlení je kvůli konzervačním důvodům vyměněno. Sekce výstavy jsou zároveň nyní datované a rozdělené podle pohlaví, takže ještě více vyniká západní pohled na svět, se kterým byla výstava vystavěna.[8]

Lidská rodina vystavovala 503 fotografií od 273 fotografů a fotografek, z nichž převážná většina pocházela z USA. Další velká část byla z Evropy.[7] V době tzv. Studené války se mezi vystavovanými díly objevila i díla několika autorů z Ruska. Mezi fotografy je i Willi Hutig, který se narodil v Chodově, ze kterého v roce 1945 ještě před odsunem spolu s americkou posádkou odešel, aby se následně usadil v hornobavorském Starnbergu, kde také zemřel.[14]

• 
  Lewis Carroll: Májová královna