Tereza Spencerová

Narodila se v roce 1965. Studovala žurnalistiku na Karlově univerzitě.[1] Poté sedm let působila v zahraniční redakci České tiskové kanceláře, mimo jiné letech 1991–1992 byla v Egyptě zpravodajem ČTK pro Blízký východ. Poté pracovala v nakladatelství Reader's Digest Výběr.[2] Psala sloupky pro časopis Reflex.[3] V letech 2003–2005 byla redaktorkou týdeníku Mladý svět.[4][3] Byla také editorkou časopisu MF Plus,[3] v letech 2013–2016 psala i pro magazín Lidé a země.[5] Nejpozději od června 2009 působila jako redaktorka, komentátorka a editorka v Literárních novinách. Ty opustila v polovině října 2018.[6][7] Její příspěvky a názory se objevovaly například na serveru Parlamentní listy, ve vysílání internetové televize XTV a na různých alternativních webech.[8] Na přelomu března a dubna 2020 s ní ukončila spolupráci TV Prima, na jejíž web předtím psala pravidelné ranní sloupky.[8][9]

V lednu 2015 se stala první českou novinářkou, jíž poskytl rozhovor syrský prezident Bašár Asad.[1][10] V roce 2016 obdržela Krameriovu cenu, kterou vyhlašuje Asociace nezávislých médií (ANM).[11][12][13] Komentátor Reflexu Jan Jandourek ji v roce 2016 kritizoval jako „nezakrytou aktivistku ruské hybridní propagandy“.[14] Miloš Kadlec ze serveru Manipulátoři.cz jí v listopadu 2018 na několika příkladech vyčetl neprofesionální práci a označil za „zcela nedůvěryhodnou a v žádném případě kvalitní novinářku“.[7] Její práci kritizoval v září 2019 také Jakub Szántó.[15]

Náhrobek na Olšanských hřbitovech

Z přelomu 80. a 90. let má syna.[2] V roce 1998 podstoupila operativní změnu pohlaví.[3]

V roce 1998 stála u zrodu občanského sdružení TransForum, první oficiální organizace svého druhu ve východní Evropě.[2][16] V roce 2003 o ní Andrea Majstorovič natočila díl z dokumentárního cyklu společnosti Febio Zpověď – Zpověď matky, která byla otcem.[17][18]

Tereza Spencerová zemřela náhle dne 6. dubna 2020 ve věku 55 let,[19][20] podle Martiny Landergott zřejmě na selhání srdce.[21]

• Spencerová, Tereza: Jsem tranďák! (2000)[22]
• Feinberg, Leslie: Pohlavní štvanci (G plus G, 2000, překlad)[3]
• Rusko včera, dnes a zítra (2014, příspěvek „Ukrajina: dva roky po Majdanu a Oděse“ ve sborníku, další autoři např. Lenka Procházková, Ilona Švihlíková, Petr Žantovský ad.)[23]