Tera Fabiánová

Narodila se v Žihárci (dnes okres Šaľa) na jižním Slovensku, kde žili příbuzní jejího otce. Její prarodiče zemřeli na španělskou chřipku a zanechali po sobě osm dětí. Starší z nich pak pečovali o ty mladší, mezi nimi i o jejího otce.[3] V Teriných čtyřech letech se rodina přestěhovala do Vlčan, matčiny rodné obce, kde její otec postavil z nepálených cihel rodinný domek. V roce 1938 tato část Slovenska díky Vídeňské arbitráží připadla Maďarsku, což znamenalo odvod otce a živitele rodiny na vojnu a na konci války také nejstaršího bratra Lajoše na nucené práce do Německa. Kvůli válce Tera absolvovala jen tři třídy základní školy, což se stalo námětem její povídky Sar me phiravas andre škola (Jak jsem chodila do školy).[4]

V roce 1946 odešla rodina Kurinových za prací na Moravu, společně se spoustou dalších romských i neromských obyvatel. V šestnácti letech pracovala Tera na farmách, dále v Praze na stavbách či jako služebná.[5]

Svého manžela Vojtu Fabiána potkala v osmnácti letech. Byl to voják a pro svou kreativní a emancipovanou ženu neměl příliš prostoru a pochopení. Po 40 letech se manželé rozvedli. Otázka postavení a role romské ženy se stala častým námětem jejích prací. Manželé měli čtyři děti, jeden syn v mládí zemřel. Romistka Milena Hübschmannová, která její tvorbu podporovala a zviditelňovala, ji přirovnávala k Boženě Němcové pro její vztah k manželovi a ztrátu syna.[5]

Původně pracovala jako uklízečka v ČKD, ale vedoucí si všiml, že je šikovná a mohla by vykonávat kvalifikovanou práci. Složila tudíž s vyznamenáním jeřábnické zkoušky a 35 let pracovala jako jeřábnice v ČKD. Dostala mnoho ocenění za svou práci. Toxické pracovní prostředí ji poškodilo zdraví, ztrácela sluch a smysl pro rovnováhu. Po operaci, při které prodělala klinickou smrt, odešla do invalidního důchodu. Po odchodu z ČKD pracovala pro venezuelského konzula, který měl indickou kuchařku, se kterou se Fabiánová byla po několika dnech schopná domluvit. Pracovala i pro maďarské velvyslanectví.[2]

Tvorba Fabiánové zahrnuje povídky, básně, pohádky a fejetony. Náměty v její próze jsou postavení Romů ve společnosti, emancipace ženy v romské rodině, násilí v manželství a přátelství člověka se zvířetem. Její lyrika vyjadřuje pocity osamění, zklamání a nostalgie po slovenském domovu. Jako průkopnice píšící v romštině, a to i přes nepřízeň tehdejšího režimu a omezené možnosti publikování, se stala vzorem pro další generace romských spisovatelek.[1][5][6][7]

Tvořit začala původně v maďarštině, ale poměrně záhy přešla na romský jazyk. Psát začala v 60. letech. Na počátku 70. let publikovala v časopisu Romano ľil (Romský list), který vydával Svaz Cikánů-Romů jako první romské periodikum v Československu. Její fejeton podporující sebevědomí romských žen se stal prvním příspěvkem v romštině v tomto časopisu.[8] Její básně byly otištěny ve sborníku Romane giľa (Romské písně, 1979).

V roce 2006 získala literární cenu Mileny Hübschmannové za celoživotní dílo.