Temmu

Císař Temmu je prvním japonským panovníkem, jemuž byl již za jeho života (tedy nikoli až po několika generacích) přidělen titul tennō, tedy císař Japonska.[5]

Jediným dokladem o Temmuově životě jsou záznamy v druhé nejstarší japonské kronice Nihonšoki. Nicméně tuto kroniku uspořádával jeho syn, princ Toneri, a dílo bylo sepisováno během vlády císařovy ženy a dětí, což vyvolává pochybnosti o jeho přesnosti a nestrannosti. Také v předmluvě k nejstarší dochované japonské kronice Kodžiki je o Temmuovi krátká zmínka. Je v ní uveden jako císař, který dal příkaz k sepsání obou děl.

Jeho otec zemřel, když byl ještě mlád a on vyrůstal převážně pod dohledem císařovny Kógjoku (Saimei). Jelikož korunním princem byl jeho starší bratr Tendži, neočekávalo se, že by kdy usedl na Chryzantémový trůn. Během Tendžiho vlády jej však císař určil za svého korunního prince, protože v té době neměl mezi svými syny vhodného nástupce, jelikož společenské postavení jejich matek nedosahovalo takové úrovně, která by jim zajistila potřebnou politickou podporu. Tendži svého bratra podezíral, že by mohl být natolik ctižádostivý, aby se pokusil získat trůn, a cítil potřebu posílit svoji pozici prostřednictvím politicky výhodných manželství. Poté co se mu narodil syn, princ Ótomo, jehož zplodil s dvorní dámou nižšího postavení, začal usilovat o to, aby se stal jeho následníkem. Jelikož měl Ótomo slabou politickou podporu od příbuzných z matčiny strany, nebylo podle tehdejšího obecného mínění[6] moudré, aby nastupoval na trůn. Tendži však byl tou myšlenkou posedlý.

V roce 671 měl Óama (Temmu) dojem, že není v bezpečí, a proto se dobrovolně vzdal svého úřadu korunního prince a odešel do kláštera. Odebral se na horu Jošino v provincii Jamato. Vzal s sebou svoji ženu princeznu Uno-no-sararu a své syny. Ostatní ženy nechal v hlavním městě Omikjó v provincii Ómi (dnes Ócu). Rok nato císař Tendži zemřel a na trůn nastoupil princ Ótomo jako císař Kóbun. Óama shromáždil vojsko a vydal se z města Jošino na východ, aby zaútočil na hlavní město z protisměru. Pochodovali provinciemi Jamato, Iga a Mino, aby zastrašili Omikjó v sousední provincii. Óamova a císařova armáda se střetly v severozápadní části provincie Mino, v místech dnešní Sekigahary v prefektuře Gifu. Toto střetnutí je známé jako džinšinská válka. Óamova armáda zvítězila a Kóbun spáchal rituální sebevraždu. Následujícího roku nastoupil Óama na trůn jako císař Temmu.

Stejně jako jeho starší bratr se i císař Temmu snažil zdokonalovat vojenské instituce, které zavedl císař Kótoku v rámci reformy Taika. S obdobím jeho vlády je spjata řada změn: především došlo ke zřízení centralizovaného ministerstva války, dále byla posílena obrana vnitrozemské oblasti v okolí hlavního města, s tím souviselo budování hradů a pevností v jeho blízkosti a v západních částech Honšú a Kjúšú. V neposlední řadě pak došlo k důkladné kontrole všech jednotek, přičemž bylo všem guvernérům provincií nařízeno, aby dokončili vybírání zbraní, jež vlastní obyvatelé jejich provincií, a jejich ukládání do k tomu zřízených skladišť a aby studovali vojenskou taktiku.[7]

Roku 673 Temmu vrátil hlavní město zpět do Jamata v tehdejší provincii Jamato a přejmenoval nové hlavní město na Asuku (dnes Asuka v prefektuře Nara). Zde také téhož roku nastoupil na trůn, načež povýšil princeznu Uno-no-sararu na císařovnu.

V roce 674 byli u japonského císařského dvora přijati vyslanci z provincie Tane (dnes v prefektuře Kagošima.[8]

Roku 675 vydal Temmu pod vlivem buddhistické filozofie zákaz požívání masa domestikovaných zvířat (koní, dobytka, psů, opic, ptáků) platný každoročně od 1. dubna do 30. září.[9]

V roce 680 byl ve městě Fudžiwara-kjó založen buddhistický chrám Jakušidži.[10]

Temmu vládl ze svého hlavního města až do své smrti v roce 686. Jeho žena se stala císařovnou Džitó a vládla až do doby, kdy se jejich syn stal 42. císařem Mommu.[11]

V Nihonšoki je Temmu líčen jako velký novotář, ale neutralita této charakteristiky je problematická, protože dílo vznikalo pod dohledem jeho potomků. Zdá se nicméně jasné, že Temmu posílil moc císaře, když jmenoval své syny do nejvyšších úřadů ve své vládě a snížil tak tradiční vliv mocných klanů, jako byly Ótomo či Soga. Obnovil systém dědičných služebních a hodnostních titulů kabane, ale v pozměněné podobě, kdy byly některé tituly zrušeny. Nejvyšším titulům dřívějších období, Omi a Muradži, byl v novém systému snížen význam. Úřední hierarchii tvořilo nově jen osm stupňů kabane. Každému klanu bylo přiznáno nové kabane podle blízkosti k císařské pokrevní linii a věrnosti Temmuovi.

Temmu se pokoušel zajistit rovnováhu v mocenském postavení svých synů. Odebral se s nimi na horu Jošino, kde je přinutil přísahat, že budou spolupracovat a nikdy proti sobě nebudou válčit. Tato přísaha se však posléze ukázala jako neúčinná, neboť jeden z císařových synů, princ Ócu, byl později, po Temmuově smrti, popraven pro zradu.

Ve své zahraniční politice upřednostňoval císař korejské království Silla, které v roce 676 ovládlo téměř celý Korejský poloostrov. Po tomto sjednocení Koreje se Temmu rozhodl přerušit diplomatické vztahy s Říší Tchang, zjevně proto, aby si nadále uchoval dobré vztahy se Sillou.[12]

Ke zvyšování autority trůnu využíval rovněž náboženské struktury. Za jeho vlády se kladl zvýšený důraz na svazek mezi císařskou rodinou a svatyní Ise zasvěcenou šintoistické bohyni Amaterasu, jež byla božskou pramáti císařského rodu. Vyslal proto svoji dceru princeznu Óku do Ise jako nově ustanovenou velekněžku svatyně neboli saiō a ze státního rozpočtu financoval několik slavností a svátků. Dával rovněž najevo svoji náklonnost k buddhismu a nechal vybudovat několik velkých chrámů a klášterů. Chtěl prý, aby byla každá rodina nabádána, aby si zbudovala oltář s Buddhovou podobiznou na vyvýšeném místě a případně i se sútrou, u něhož by se mohly konat rodinné pobožnosti. Dal tím vlastně popud ke vzniku bucudanu. Na druhé straně byli všichni buddhističtí kněží, mniši a mnišky podřízeni státní kontrole a nikdo se nemohl stát mnichem bez úředního povolení. Toto nařízení bránilo vzniku kultů a zabraňovalo rolníkům, aby odcházeli do klášterů a stávali se mnichy.