Tajné spisy Henriho Lobineaua

První byl v lednu 1964 uložen dokument s názvem Généalogie des rois mérovingiens et origine de diverses familles françaises et étrangères de souche mérovingienne (Genealogie merovejských králů a původ rozličných francouzských i zahraničních rodin z rodu Merovejců)[1]. Okopírovaný dokument je podepsán jakýmsi Henrim Lobineauem. Zabývá se otázkou merovejských králů a tím, jak jejich pokrevní potomstvo zůstává přítomno v mnohých francouzských rodinách. Rodina Plantardových zde figuruje v přímé linii s jistým Sigebertem IV., představujícím utajeného syna Dagoberta II.

Druhý úředně potvrzený vklad se datuje do srpna 1965. Má titul Les descendants mérovingiens ou l'énigme du Razès Wisigoth (Potomci Merovejců aneb tajemství Razès v době Visigótů)[2], který je podepsán jiným pseudonymem „Madeleine Blancasall“ a naznačuje opět existenci jakéhosi potomstva Merovejců, ale tentokrát spojené s tajemstvími oblasti Razès, v regionu Rennes-les-Baines a nedalekého Rennes-le-Château.

Třetí dokument byl uložen v květnu 1966. Objevil se pod titulem Un trésor mérovingien ?… Rennes-le-Château… (Poklad Merovejců v… Rennes-le-Chateau… podepsaný Antoinem l´Ermite. Jednoznačně se jedná o pseudonym odvozený ze jména oblíbeného sv. Antonína Poustevníka (l´Ermite = „poustevník“), jehož sochu lze nalézt v chrámu v Rennes-le-Chateau. Dokument představuje brožurka o devíti stranách, která není nic jiného než reprodukce kapitol z knihy Roberta Charrouxe, autora obecně se specializujícího na záhady a jednoho z prvních, který psal o záhadách Rennes-le-Chateau. Text knihy a jeho kopie jsou shodné až na dvě drobné změny.

Čtvrtý dokument datovaný v listopadu 1966 se představuje jako dodatek k prvnímu dokumentu. Autor, jakýsi S. Rouxe, zde uvádí výpovědi učiněné jistým Lionelem Burrusem. Nachází se zde kopie jeho článku napsaného do časopisu Genevoiský katolický týden (Semaine Catholique Genevoise), nadepsaného Uděláme tečku, ve kterém identifikuje Lobineaua jako Leo Schidlofa, zemřelého o měsíc později ve Vídni ve věku 80 let. S. Rouxe obviňuje Burruse a Schidlofa z toho, že jsou sovětští agenti. Ve skutečnosti však pro zmiňovaný časopis žádný takový autor nikdy nepsal a dokument je zřejmě záměrně napsaný odlišným stylem, aby se nejevil jako psaný Lobineauem, autorem prvního dokumentu.

Pátý dokument, který poněkud narušuje sérii, nese název Serpent rouge (Červený had)[3]. Je to odvážná báseň v próze o třinácti strofách, pojmenovaných podle znamení zvěrokruhu (včetně dodatečného 13. znamení Hadonoše, vloženého mezi znamení Štíra a znamení Střelce) spojená se sérií plánů a diagramů týkajících se semináře v ulici St. Sulpice a sousedícího kostela Saint-Germain-des-Prés v Paříži. Místa, která Plantard navštěvoval v mládí. Dokument byl opatřen razítkem při podání na poštu dne 20. března 1967, ovšem s textem podepsaným 15. února 1967. Toto časové rozmezí je důležité v souvislosti se třemi předpokládanými autory: Pierrem Feugerem, Louisem Saint-Maixentem a Gastonem de Kokerem. Všichni byli skutečnými osobami a všichni zemřeli mezi 15. únorem a 20. březnem 1967. Je možné, že skutečný autor se pokusil zastřít svou totožnost tím, že použil tři jména nalezená v novinové rubrice nekrologů mezi sebevražednými úmrtími.

Šestý a poslední soubor dokumentů této série se jmenuje Le Dossiers secrets de Henri Lobineau (Tajné spisy Henriho Lobineaua)[4] a byl shromážděn jakýmsi Philippem Toscan du Plantierem. Titul dal jméno celé sérii a zároveň podal i poslední zprávu o identitě autora spisů: Lobineauovi. V Národní knihovně byl uložen v dubnu 1967.