Třída Leningrad

Třída Leningrad
	Leningrad v roce 1944
Obecné informace
Uživatelé
Typ	torpédoborec
Lodě	6
Osud	2 potopeny; 4 vyřazeny
Předchůdce	třída Gogland
Nástupce	třída Gněvnyj
Technické údaje
Výtlak	2150 t (standardní); 2582 t (plný)[1]
Délka	127,5 m
Šířka	11,7 m
Ponor	4,18 m
Pohon	3 kotle, 3 turbínová soustrojí; 3 lodní šrouby; 66 000 shp
Rychlost	36 uzlů
Posádka	250
Výzbroj	5× 130mm/50 kanón B-13; 2× 76mm/55 kanón 34K (2×1); 2× 45mm/46 kanón 21-K (2×1); 8× 533mm torpédomet (2×4); 70–80 min

Třída Leningrad byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z období druhé světové války. Skládala se ze šesti jednotek. Ve službě byla od roku 1938. Sověti lodě klasifikovali jako vůdčí lodě torpédoborců, určené k vedení torpédoborcových eskader. Za války byly ztraceny oba torpédoborce třídy Leningrad postavené pro Černomořské loďstvo – Moskva a Charkov. Ostatní lodě válku přečkaly a dosloužily na konci 50. let.

Stavba

Vývoj sovětských vůdčích lodí torpédoborců byl inspirován francouzskými supertorpédoborci z dvacátých let (Contre-torpilleur, např. třída Chacal).[1] Stejné určení měl ještě torpédoborec Taškent a kvůli vypuknutí války nedokončené čtyři torpédoborce třídy Kijev. Jejich projekt byl schválen roku 1930.[2] Třída Leningrad představovala první velké hladinové válečné lodě navržené a postavené v Sovětském svazu po dlouhé pauze způsobené revolucí a občanskou válkou. Zároveň jako první ruské lodě nesly 533mm torpédomety.[2] Jejich konstrukce však trpěla řadou nedostatků, včetně přetížení nástaveb a zhoršených nautických vlastností. První tři jednotky této třídy (Projekt 1) byly objednány v rámci programu pro první pětiletku. Jejich kýly byly založeny roku 1932. V rámci druhého pětiletého plánu následovaly tři jednotky vylepšené verze Projekt 38. Jejich stavba byla zahájena v letech 1934–1936. Baku a Tbilisi byly vyrobeny v Nikolajevu a sestaveny v loděnici v Komsomolsku.[1]

Jednotky třídy Leningrad:[2][3]

Jméno	Projekt	Loďstvo	Loděnice	Založení kýlu	Spuštěna	Vstup do služby	Osud
Charkov	Projekt 1	Černomořské loďstvo	Nikolajev	1932	9. září 1934	listopad 1938	Dne 6. října 1943 poblíž Krymu potopen bombardéry Junkers Ju 87 jednotky SG77.
Leningrad	Projekt 1	Baltské loďstvo	Ždanovovy loděnice v Leningradu	1932	17. listopadu 1933	prosinec 1936	Potopen jako cvičný cíl 1958.
Moskva	Projekt 1	Černomořské loďstvo	Nikolajev	1932	30. října 1934	srpen 1938	Dne 26. června 1941 se potopil na mině po ostřelování rumunského přístavu Constanţa.
Minsk	Projekt 38	Baltské loďstvo	Ždanovovy loděnice v Leningradu	1934	6. listopadu 1935	únor 1939	Potopen 23. září 1941 u Kronštadtu bombardéry Junkers Ju 87 jednotky SG2, později vyzvednut a v listopadu 1942 vrácen do služby. Vyřazen v roce 1959. Poté využíván k vlečení cvičných cílů.[1]
Baku (ex Segej Ordžonikidze, Kijev)	Projekt 38bis	Tichooceánské loďstvo	Nikolajev / Komsomolsk na Amuru	1935 / 1936	25. července 1938	prosinec 1939	V roce 1942 převeden k Severnímu loďstvu. Potopen jako cvičný cíl 1958.
Tbilisi	Projekt 38bis	Tichooceánské loďstvo	Nikolajev / Komsomolsk na Amuru	1935 / 1936	24. července 1939	prosinec 1940	Od roku 1951 ve výcviku, od roku 1953 hulk. Potopen jako cvičný cíl 1958.

Konstrukce

Charkov

Torpédoborce využívaly italský systém řízení palby Galileo.[2] Výzbroj tvořilo pět 130mm/50 kanónů B-13 v jednohlavňových věžích, které doplňovaly dva 76mm kanóny 34K a dva 45mm kanóny 21K. Plavidla dále nesla dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety a sedmdesát až osmdesát námořních min. Pohonný systém tvořily tři vodotrubní kotle a tři převodové turbíny o výkonu 66 000 shp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 36 uzlů.[1]

Modifikace

Za války byla zesilována protiletadlová výzbroj, někdy i za cenu demontáže prostřední dělové věže. Například Baku nesl dva 76mm kanóny, šest 37mm kanónů a šest 12,7mm kulometů. Zároveň byly instalovány dva spouštěče hlubinných pum, kterých bylo neseno 25 kusů. Některá plavidla byla za války vybavena střeleckým radarem a ASDICem.[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leningrad class destroyer na anglické Wikipedii.

GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1922–1946. Annapolis: Naval Institute Press, 1980. S. 329. (anglicky)
LENINGRAD destroyer leaders (project 1) (1936 - 1938) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. (anglicky)
MINSK destroyer leaders (projects 38, 38bis) (1939 - 1940) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4.. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Leningrad na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[con-1] GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1922–1946. Annapolis: Naval Institute Press, 1980. S. 329. (anglicky)

[nav-2] LENINGRAD destroyer leaders (project 1) (1936 - 1938) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. (anglicky)

[nav2-3] MINSK destroyer leaders (projects 38, 38bis) (1939 - 1940) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. (anglicky)