Třída Farragut (1934)

Celkem bylo postaveno osm jednotek této třídy. Na jejich stavbě se podílelo šest loděnic. Stavba jednotlivých lodí byla zahájena mezi lety 1932–1934. Do aktivní služby torpédoborce vstupovaly v letech 1934–1935.[1]

Základní výzbroj tvořilo pět 127mm kanónů v jednohlavňových postaveních – dvě na přídi, jedno na plošině za druhým komínem a zbylá dvě na zádi (přední dvě děla byla kryta štítem). Protiletadlovou výzbroj představovaly čtyři 12,7mm kulomety. Na palubě byly též dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety, umístěné v ose lodi. Během války byla protiletadlová výzbroj posilována a na jejím konci ji tak tvořily až čtyři 40mm a čtyři 20mm kanóny.[1]

Pohonný systém tvořily dvě turbíny a čtyři kotle. Lodní šrouby byly dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 37 uzlů.

Worden po ztroskotání

Celá třída byla nasazena v bojích druhé světové války. Napadení Pearl Harboru japonským palubním letectvem dne 7. prosince 1941 bylo přítomno všech osm torpédoborců, tvořících zde 1. eskadru torpédoborců. Monaghan přitom objevil a potopil japonskou miniponorku.

Dále operovaly na pacifickém válčišti, například se zapojily do bitvy v Korálovém moři, bitvy u Midway, kampaně na Šalomounových ostrovech a do aleutské kampaně. Worden přitom na aleutském ostrově Amčitka v lednu 1943 ztroskotal a musel být opuštěn. Naopak Monaghan a Dale březnu 1943 bojovaly v bitvě u Komandorských ostrovů.[1]

Hull a Monaghan byly ztraceny ve Filipínském moři, když zde americký svaz Task Force 38 dne 18. prosince 1944 zastihla tropická cyklóna Cobra (třetí ztracenou lodí byl torpédoborec Spence).[2]

Farragut, Hewey, MacDonough, Dale a Aylwin válku přečkaly a byly vyřazeny bezprostředně po jejím skončení. Poté skončily v hutích.