Třída Conte di Cavour

Třída Conte di Cavour
	Giulio Cesare po modernizaci (1938)
Obecné informace
Uživatelé	Regia Marina; Sovětské námořnictvo
Typ	bitevní loď
Lodě	3
Osud	3 potopeny
Předchůdce	Dante Alighieri
Nástupce	třída Andrea Doria
Technické údaje
Výtlak	22 800 t
Délka	175,5 m
Šířka	28 m
Ponor	8,4 m
Pohon	4 turbínová soustrojí; 4 lodní šrouby; 22 080 kW
Rychlost	22 uzlů
Dosah	4800 nám. mil
Posádka	994
Výzbroj	13× 305mm kanón (2×2, 3×3); 18× 120mm kanón (18×1); 20× 76mm kanón; 3× torpédomet
Pancíř	paluba 50 mm; velitelská věž 305 mm; boky 250 mm; čela věží 250 mm
Technické údaje Guilio Cesare (1942)
Pohon	2 turbínová soustrojí; 8 kotlů; 2 lodní šrouby; 69 000 kW
Rychlost	28 uzlů
Výzbroj	10× 320mm kanón (2×2, 2×3); 12× 120mm kanón (6×2); 8× 100mm kanón (4×2); 20× 20mm kanón (10×2)
Pancíř	42mm / 30mm / 80–100mm pancéřové paluby; 120–250mm boky

Třída Conte di Cavour byla třída bitevních lodí italského královského námořnictva typu dreadnought. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1915–1955. Účastnily se první a druhé světové války. Za první světové války byla jedna zničena sabotáží. Mezi válkami byly zbývající dvě komplexně modernizovány. Druhá byla potopena za druhé světové války a poslední po prohrané válce připadla Sovětskému svazu. Po několikaleté službě se potopila na mině.

Pozadí vzniku

Spuštění Giulio Cesare

Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď Dante Alighieri, u které byla zavedena technická novinka v podobě třídělových věží. Na ní navázala stavba dalších tří plavidel třídy Conte di Cavour s větším výtlakem, zesílenou výzbrojí (byla přidána třídělová věž do středu trupu) a mírně nižší rychlostí. Naopak pohonný systém a pancéřování byly převzaty bez větších změn.[1]

Jednotky třídy Conte di Cavour:[2]

Jméno	Loděnice	Založení kýlu	Spuštěna	Vstup do služby	Poznámka
Conte di Cavour	Arsenale di La Spezia	10. srpna 1910	10. srpna 1911	1. dubna 1915	Dne 11. listopadu 1940 potopena leteckým torpédem při útoku na Tarent. Vrak byl vyzdvižen s cílem provedení oprav a modernizace, což se nezdařilo. Po italské kapitulaci roku 1943 jej získali Němci a dne 15. února 1945 byl potopen při náletu na Terst. Po válce byl vrak vyzdvižen a do roku 1952 sešrotován.
Giulio Cesare	Ansaldo, Genoa	26. června 1910	15. října 1911	14. května 1914	Roku 1948 předána SSSR jako Novorossijsk. Dne 29. října 1955 se v Oděse potopila na mině.
Leonardo da Vinci	Odero, Sestri Ponente	18. července 1910	14. října 1911	17. května 1914	Dne 2. srpna 1916 zničena vnitřním výbuchem.

Konstrukce

Původní podoba dreadnoughtu Conte di Cavour

Potopený dreadnought Leonardo da Vinci

Konstrukce navazovala na předchozí třídu Dante Alighieri, ze které byl převzat pohonný systém a pancéřování. Hlavní výzbroj tvořilo třináct 305mm kanónů umístěných ve dvou dvoudělových a třech třídělových věžích. Osmnáct 120m kanónů sekundární ráže bylo umístěno v kasematech, lehkou výzbroj představovalo dvacet 76mm kanónů a lodě též nesly tři pevné torpédomety.[3]

Modernizace

Když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala ta nejmodernější plavidla, což zahrnovalo obě zbylé jednotky třídy Conte di Cavour a dvě jednotky třídy Andrea Doria (Leonardo da Vinci byla potopena za první světové války). V meziválečné době byla stavba nových lodí omezena a proto byly Conte di Cavour a Giulio Cesare několikrát výrazně modernizovány. Nejvýznamnější byla modernizace Conte di Cavour v letech 1933–1937 v Terstu. Giulio Cesare byla paralelně modernizována v Janově.[4] Jejich trup byl na přídi prodloužen o 10 metrů a komíny byly posunuty více dopředu. Nový pohonný systém tvořilo osm kotlů Yarrow a dvě skupiny turbín Belluzzo, roztáčející nyní již jen dva lodní šrouby. Rychlost dosahovala 28 uzlů.[4] Upraveno bylo pancéřování, přičemž ochranu trupu pod čárou ponoru posílila instalace deformačního válcového systému Pugliese. Změnilo se rovněž složení výzbroje. Prostřední dělová věž byla odstraněna a zbylých dvanáct děl bylo nahrazeno novými ráže 320 mm s dostřelem 28 260 m. Vnější věže měly po třech kanónech a vnitřní po dvou. Odstraněné kasematové kanóny nahradilo šest dvoudělových věží se 120mm kanóny ve středu trupu a osm 100mm kanónů ve dvoudělových věžích, stojících po stranách vnitřního páru hlavních dělových věží. Protiletadlovou výzbroj dále posilovaly 13,2mm kulomety.[5]

Od roku 1925 plavidla nesla hydroplány Macchi M.18, startující pomocí katapultu. Ten byl odstraněn roku 1937. Před vypuknutím války byly kulomety nahrazeny dvanácti 20mm kanóny.[5]

Operační nasazení

Giulio Cesare již jako sovětská bitevní loď Novorossijsk

Všechny tři jednotky byly v operační službě za první světové války, nebyly však prakticky bojově nasazeny, protože se italské velení obávalo jejich ztráty. K té však beztak došlo, protože dreadnought Leonardo da Vinci byl v Tarentu potopen výbuchem nálože, kterou rakousko-uherští agenti umístily do skladů munice. Po válce byl vrak sešrotován.

Obě jednotky se 9. července 1940 účastnily bitvy u Punta Stilo. Conte di Cavour byla 11. listopadu 1940 potopena leteckým torpédem během britského útoku na Tarent. Později byla vyzdvižena, ale do kapitulace Itálie již nebyla opravena. Po kapitulaci loď ukořistili Němci, nebyla opravena a v únoru 1945 vrak zničilo spojenecké letectvo. Na počátku 50. let byl vrak sešrotován.[5] Bitevní loď Giulio Cesare válku přečkala a byla roku 1948 předána SSSR, které ho do sovětského námořnictva zařadilo jako Novorossijsk. Dne 29. října 1955 se loď potopila v Oděse, zřejmě po náhodném najetí na minu.[5]

Odkazy

Reference

HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. Dostupné online. 28-029-88. S. 30. (česky)[Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
STILLE, Mark. Italian Battleships of World War II. Oxford: Osprey Publishing, 2011. Dostupné online. S. 14. (anglicky)
[Hynek, Klučina a Škňouřil 1988, s. 40.]
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 115. (česky)[Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
[Pejčoch, Novák a Hájek 1993, s. 116.]

Literatura

HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337. (česky)
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky)
STILLE, Mark. Italian Battleships of World War II. Oxford: Osprey Publishing, 2011. Dostupné online. S. 48. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Conte di Cavour na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[VL3:30-1] HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. Dostupné online. 28-029-88. S. 30. (česky)[Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]

[osp-2] STILLE, Mark. Italian Battleships of World War II. Oxford: Osprey Publishing, 2011. Dostupné online. S. 14. (anglicky)

[VL3:40-3] [Hynek, Klučina a Škňouřil 1988, s. 40.]

[VL4:115-4] PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 115. (česky)[Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]

[VL4:116-5] [Pejčoch, Novák a Hájek 1993, s. 116.]