Třída Andrea Doria

Třída Andrea Doria
	Andrea Doria v roce 1943
Obecné informace
Uživatelé	Regia Marina; Marina Militare
Typ	bitevní loď
Lodě	2
Osud	vyřazeny
Předchůdce	třída Conte di Cavour
Nástupce	třída Caracciolo
Technické údaje Andrea Doria (1916)
Výtlak	22 900 t
Délka	176 m
Šířka	28 m
Ponor	8,6 m
Pohon	25 760 kW
Rychlost	22 uzlů
Dosah	4000 nám. mil
Posádka	994
Výzbroj	13× 305mm kanón (2×2, 3×3); 16× 152mm kanón (16×1); 18× 76mm kanón; 3× 450mm torpédomet
Pancíř	250mm boky; 250mm čela běží; 305mm velitelská věž; 50mm paluba
Technické údaje Andrea Doria (1940)
Rychlost	27 uzlů
Výzbroj	10× 320mm kanón (2×3, 2×2); 12× 135mm kanón (4×3); 10× 90mm kanón (10×1); 15× 37mm kanón (6×2, 3×1); 16× 20mm kanón (8×2)

Třída Andrea Doria byla třída bitevních lodí Italského královského námořnictva z období první světové války. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1915–1956. V meziválečné době byly výrazně modernizovány a nasazeny za druhé světové války. Poválečné Italské námořnictvo je vyřadilo roku 1956.

Pozadí vzniku

Schéma rozmístění hlavní výzbroje po dokončení

Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď Dante Alighieri, na kterou navázala stavba tří vylepšených jednotek třídy Conte di Cavour. Vrcholem stavby italských předválečných dreadnoughtů se staly dvě jednotky třídy Andrea Doria.[1] Dreadnought Caio Duilio byl do služby zařazen v květnu 1915 a druhá jednotka Andrea Doria ho následovala v březnu 1916. Po nich již měly následovat značně odlišné superdreadnoughty třídy Caracciolo, jejichž stavbu ale ukončilo vypuknutí války.

První světovou válku obě lodě přečkaly a když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala svá nejmodernější plavidla, včetně obou jednotek třídy Andrea Doria. Protože byla stavba nových lodí omezena, byly obě v letech 1937–1940 modernizovány.[2]

Jednotky třídy Andrea Doria:[3]

Jméno	Loděnice	Založení kýlu	Spuštěna	Vstup do služby	Poznámka
Andrea Doria	Arsenale di La Spezia	24. března 1912	30. března 1913	13. června 1916	vyřazena 1956
Caio Duilio	Castellamare di Stabia	24. února 1912	24. dubna 1913	10. května 1915	vyřazena 1956

Konstrukce

Caio Duilio během stavby

Hlavní výzbroj tvořilo třináct 305mm kanónů umístěných ve dvou dvoudělových a třech třídělových věžích. Šestnáct 152m kanónů sekundární ráže bylo umístěno v kasematech, lehkou výzbroj představovalo osmnáct 76mm kanónů a lodě též nesly tři pevné torpédomety.[4]

Modernizace

Na konci 30. let byly obě bitevní lodě výrazně modernizovány. Jejich trup byl prodloužen. Modernizovaný pohonný systém tvořilo osm kotlů a dvě turbíny, roztáčející nyní již jen dva lodní šrouby. Rychlost dosahovala 27 uzlů. Změnilo se rovněž složení výzbroje. Prostřední dělová věž byla odstraněna a zbylých deset děl bylo nahrazeno novými ráže 320 mm. Vnější věže měly po třech kanónech a vnitřní po dvou. Odstraněny byly rovněž kasematové kanóny a nahradily je čtyři třídělové věže se 135mm kanóny. Deset 90mm protiletadlových kanónů se nacházelo v jednodělových věžích, situovaných na obě strany trupu ve středu lodě. Lehkou výzbroj tvořilo patnáct 37mm kanónů a šestnáct 20mm kanónů. Pancéřovou ochranu trupu pod čárou ponoru posílila instalace deformačního válcového systému Pugliese.

Operační nasazení

Caio Duilio po modernizaci

V první světové válce nebyly obě lodě nasazeny do žádné významnější akce. Caio Duilio byl 11. listopadu 1940 poškozen leteckým torpédem při útoku na Tarent a musel být šest měsíců opravován. V březnu 1942 byla zahájena jeho další modernizace, která ale nebyla dokončena do italské kapitulace. Pod svou kontrolu Itálie obě lodě dostala v roce 1944.[2]

Poválečnému italskému námořnictvu byly ponechány a do svého vyřazení v roce 1956 sloužily jako velitelská a cvičná plavidla. Během několika dalších let byly sešrotovány.[5]

Odkazy

Reference

HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. Dostupné online. 28-029-88. S. 30. (česky)[Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 116. (česky)[Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
STILLE, Mark. Italian Battleships of World War II. Oxford: Osprey Publishing, 2011. Dostupné online. S. 18. (anglicky)
Hynek, Klučina a Škňouřil (1988), s. 40.
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 140.

Literatura

HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337. (česky)
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky)
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. (česky)
STILLE, Mark. Italian Battleships of World War II. Oxford: Osprey Publishing, 2011. Dostupné online. S. 48. (anglicky)

Související články

Seznam italských bitevních lodí

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Andrea Doria na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[VL3:30-1] HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. Dostupné online. 28-029-88. S. 30. (česky)[Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]

[VL4:116-2] PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 116. (česky)[Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]

[osp-3] STILLE, Mark. Italian Battleships of World War II. Oxford: Osprey Publishing, 2011. Dostupné online. S. 18. (anglicky)

[VL3:40-4] Hynek, Klučina a Škňouřil (1988), s. 40.

[VL6:140-5] PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 140.