Tónový jazyk

Tónový jazyk je z hlediska fonologické typologie takový jazyk, v němž má tón rozlišovací (distinktivní) funkci. To znamená, že tón, jakým je slovo proneseno, má zásadní význam pro rozlišení významu různých slov, která jinak znějí stejně.

Jazyky mohou rozlišovat výšku tónu (např. vysoký, střední, nízký), průběh tónu (např. stoupající, klesající) nebo obojí. Nerozhoduje absolutní výška tónu, ale relativní vůči ostatním tónům. Vysoký tón tedy neznamená například vysoké cé, ale pouze tón vyšší než střední nebo nízký tón.

Tónovými jazyky převážně hovoří obyvatelstvo zemí v subsaharské Africe a v jihovýchodní Asii, vyskytují se také v Severní a Jižní Americe a v Mezoamerice. Příkladem tónového jazyka je čínština. Na druhou stranu určitý charakter tónového jazyka má i čeština (v omezené míře francouzština) - a to v podobě tvoření otázky, které je čistě založené na tónu. V protikladu k angličtině či němčině, kde se otázka tvoří čistě gramaticky.

Uplatňování tónu v jazyce patří mezi tzv. suprasegmentální jevy.