Svízel moravský

Svízely moravské se rozšířily v několika zemích Střední Evropy (Česká republika, Německo, Polsko, Rakousko) a k nim přiléhajícím Dánsku a Ukrajině.

Druh se vyskytuje se ve dvou poddruzích:

• Galium valdepilosum Heinr. Braun subsp. valdepilosum - je nacházen v České republice, Německu, Polsku, Rakousku a na Ukrajině.
• Galium valdepilosum Heinr. Braun subsp. slesvicense (Sterner ex Hyl.) Ehrend. - roste pouze v izolované arele v Dánsku.

V ČR vyrůstá roztroušeně v teplejších oblastech Čech (České středohoří, okolí Prahy, údolí řeky Ohře a Vltavy) a Moravy (okolí Brna, údolí řeky Dyje a jihovýchodní předhůří Českomoravské vrchoviny). Těžiště výskytu se nachází v nižším stupni pahorkatin a vrchovin.[1][2][3]

Světlomilný, suchomilný a teplomilný druh vyskytující se na kamenitých až skalnatých stráních, výhřevných sutích i ve světlých dubových, dubohabrových či borových lesích. Je konkurenčně slabou rostlinou a proto s úspěchem roste na mělkých, vysychavých, skeletových a málo výživných půdách, kde se vyskytuje jen málo odolných druhů. Preferuje minerálně bohaté půdy, které mohou být slabě kyselé nebo zásadité. Vyskytují se na hadcových i nehadcových lokalitách, na silikátových i bazických horninách (vyjma vápence).[1][3][4]

Druh svízel moravský je tvořen rostlinami diploidního (2n = 22) a tetraploidního (2n = 44) cytotypu. Areály rozdílných cytotypů se nepřekrývají a jsou od sebe oddělené, není známa smíšená populace. Diploidní druhy rostou na jihozápadě Moravy a na severu Rakouska. Tetraploidní druhy se na Moravě vyskytují severně od diploidů, v Čechách, v Německu ve východním Bavorsku a pohoří Harz a v jižním Polsku. V Dánsku jsou rostliny poddruhu slesvicense také tetraploidní.

Diploidi obecně preferují otevřené lesy, rostou více na kyselých půdách a mají menší listy, květy i merikarpia. Tetraploidi jsou schopni růst v mírně zapojené travnaté vegetaci, vyskytují se častěji na zásaditých půdách a mají lodyhy v dolní polovině nápadně chlupatější.[1][4][5]

Vytrvalá bylina vyrůstající v řídkých trsech z tenkých, široce rozvětvených kořenů s oddenky. Lodyhy vysoké 15 až 30 cm jsou křehké, poléhavé nebo vystoupavé a od spodu větvené. Jsou v průřezu čtyřhranné a v dolní části s krátkými internodiemi bývají načervenalé a porostlé krátkými chloupky, prostřední internodia jsou dvakrát až čtyřikrát delší než listy. Lodyhy jsou porostlé listy s palisty uspořádanými v šesti až osmičetných přeslenech. Listy i palisty mají stejný vzhled, jsou tence kopinaté až obkopinaté, 10 až 20 mm dlouhé a 1 až 2 mm široké. Na konci jsou špičaté s chrupavčitou osinou, na povrchu lysé nebo krátce chlupaté, po obvodě podvinuté a hladké nebo s nazpět směřujícími tvrdými chlupy. Mimo květných lodyh rostou z trsů i mnohé přízemní sterilní lodyhy.

Drobné květy na stopkách jsou uspořádány do latovitého, rozvolněného, hodně větveného, vejčitého květenství. Kolovitá koruna o průměru asi 3 mm má čtyři ploché, na konci zašpičatělé lístky bílé barvy. Dvě částečně srostlé čnělky mají kulovitou bliznu. Přenos pylu zajišťuje hmyz, květy se opylují jak cizím, tak i vlastním pylem.

Plodem je ledvinovitá dvounažka rozpadající se ve zralosti na dvě 1 až 1,5 mm velká merikarpia, která jsou tmavohnědá, lesklá a mají výrazné kuželovité hrbolky. Semena (merikarpia) bývají rozšiřována převážně zoochoricky.[1][3][4][5]

Svízeli moravskému se podobá jen slabě morfologicky odlišný svízel sudetský (Galium sudeticum), který se liší hlavně nižšími (polokulovitými) hrbolky na povrchu merikarpií. Jeho značná podobnost způsobovala mylnou představu odborníků o větším rozšířená svízele moravského.[3]

Svízel moravský je vzhledem ke svému ostrůvkovitému výskytu a slabé kompetiční odolnosti při zarůstání stanovišť náletovými dřevinami a jinými rostlinami ohodnocen "Červeným seznamem cévnatých rostlin z roku 2012" jako ohrožený druh (C3).[1][6]