Surikata

Surikata obývá skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky.

Hmotnost

600 až 975 g

Délka těla

25 až 35 cm

Délka ocasu

17 až 25 cm

Výška

až 35 cm

Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu.

Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem.

Potrava surikaty se skládá z hmyzu (termiti, kobylky nebo saranče), pavouků a ze štírů (surikaty jsou imunní vůči jejich jedu); z menších obratlovců (hadi, ještěrky nebo hlodavci); také však z kořenů nebo z cibulek rostlin. Surikaty loví malé savce, plazy, malé ptáky a pochutnají si i na hmyzu, hlavně na sarančatech.

Březost trvá 11 týdnů a v doupěti se ve zvláštní komoře vyložené trávou rodí 2 až 5 mláďat.

Mláďata se rodí slepá, začínají vidět až od 10–14 dnů. Dominantní samice brzy opět zabřezne, proto se o její dřívější mláďata musí starat ostatní členové kolonie. První čtyři týdny žijí mláďata v noře a živí se mateřským mlékem, které však nemusí být jen od jejich matky, ale i od jiné samičky ze skupiny, které se mléko tvoří. V tomto období jsou velmi zranitelná, jestliže mláďata objeví konkurenční skupina, zabije je. Nedlouho po tom, co mláďata vyjdou poprvé z nory, jdou se skupinou na první lov.

Surikaty tvoří kolonie až o třiceti členech, které žijí v podzemní soustavě nor, které dříve vyhrabaly zemní veverky. Kolonii vévodí dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Když přece jen zabřezne nějaká jiná samice, záleží na dominantním páru, zda a kolik mláďat přežije. Dominantní samička může zabít mláďata jiné samičky, aby zabezpečila přežití vlastních mláďat. Většinou však dominantní samička vyžene jinou březí samičku. Osamělá vyhnaná samička nemá velké šance na přežití. Buď o mláďata přijde nebo po porodu opustí vlastní mláďata, o které se nedokáže sama postarat. Její mláďata také můžou zabít surikaty z jiné skupiny, případně se sama může stát obětí dravce. Může i zahynout na následky podvýživy a podchlazení. Samička bez mláďat má šanci připojit se zpět k původní rodině. Někdy se spojí s osamělými samci a založí novou rodinu.

Brzy ráno vylézají surikaty z nor, posedají a sluní se (v noci klesá teplota na poušti k nule), poté vyhledávají potravu.

Suchá savana, polopouště a pouště.

V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko.

Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor.

Surikata je velmi častým chovancem zoo. V rámci Evropy se jedná přibližně o 500 zařízení.[2] V Česku se jedná o většinu tradičních zoologických zahrad[3]:

• Zoo Brno
• Zoo Dvůr Králové
• Zoo Hluboká
• Zoo Hodonín
• Zoo Jihlava
• Zoo Liberec
• Zoo Olomouc
• Zoo Praha
• Zoo Ústí nad Labem
• Zoo Zlín

Dále se jedná i o několik dalších licencovaných zoo[2]:

• Zoo Dvorec
• Zoopark Na Hrádečku
• Zoo Plasy
• Terárium Praha
• Zoo Tábor
• Zoopark Zájezd

Z dalších zařízení lze zmínit Biopark Gymnázia Teplice. Na Slovensku je tento druh chován v šesti zoo, včetně Zoo Bojnice, Zoo Bratislava, Zoo Košice a Zoo Spišská Nová Ves[2], tedy všech tamních tradičních zoo.

• 
  Vzpřímená surikata v poušti Kalahari
• 
  Vzpřímená surikata v lipské zoologické zahradě
• 
  Vzpřímené mládě
• 
  Surikaty v Zoo Praha
• 
  Tswalu Kalahari, Jižní Afrika
• 
  Makgadikgadi Pan, Botswana