Stanisław Stojałowski

Pocházel se zchudlé šlechtické rodiny, otec byl celním úředníkem. Dne 27. ledna 1863 vstoupil do jezuitského řádu. V letech 1863–1867 vystudoval jezuitskou kolej v Staré Wieśi, pak do roku 1870 navštěvoval jezuitskou kolej v Krakově. Roku 1870 byl vysvěcen na kněze. V letech 1872–1875 navštěvoval jezuitskou kolej v Drongenu u Gentu, kde se seznámil s ideami křesťanského socialismu. V lednu 1875 odešel z řádu a působil na vlastní žádost jako diecézní kněz, nejdříve jako vikář v Horodoku. V této době zakoupil listy Wieniec a Pszczółka, které proměnil na politická periodika zastupující zájmy venkovského obyvatelstva. Dostal se do konfliktu s konzervativními polskými politickými elitami a čelil častým pokutám. Vydávání obou novin byl následně zastaveno. V roce 1877 svolal do Lvova sraz rolníků, který se tu pak konal každoročně. V roce 1878 založil ve Lvově spolek Towarzystwo Oświaty Ludowej. Od roku 1880 působil jako farář v Kulykivě, kde organizoval vzdělávací kurzy pro venkovské obyvatelstvo. V roce 1888 byl zbaven občanských práv a suspendován z církve. Přenesl pak své vydavatelské aktivity do slezského Těšína a od roku 1892 do hornouherské Čadce. V roce 1899 se přestěhoval do Bílska, roku 1904 do sousední haličské Bělé.[1]

Stál u vzniku několika politických stran. V roce 1893 se podílel na založení první haličské agrární strany Związek Stronnictwa Chłopskiego. Od roku 1895 byl krátce aktivní v Polské lidové straně.[2] Když ale nebyla úspěšná jeho snaha, aby se lidová strana přeorientovala v křesťansko sociálním smyslu, včetně změny názvu, Stojałowski ze strany počátkem roku 1896 odchází.[3] Ještě v roce 1896 pak založil křesťansko sociální stranu Stronnictwo Chrześcijańsko-Ludowe. Ta byla sociálně radikální a dočasně dokonce utvořila spojenectví se sociálními demokraty.[4] Udržovala kontakty s rakouskými křesťanskými sociály, ale na rozdíl od nich se více soustřeďovala na venkovské voliče.[5] V jejím programu byl přítomen antisemitismus.[6] Požadovala oddělení církve od státu, plnou církevní autonomii, volitelnost biskupů a proboštů věřícími, bezplatné školství, občanské svobody, rozvoj sociálního zabezpečení nebo znárodnění přírodních zdrojů.[4] V roce 1896 byl Stojałowski dokonce exkomunikován z církve kvůli alianci, kterou utvořil s haličskými sociálními demokraty. V roce 1897 byla exkomunikace revidována poté, co odvolal svůj antiklerikální článek.[1] Od počátku 20. století se strana postupně posouvá doleva a utlumuje svou alianci se sociálními demokraty.[4]

volbách do Říšské rady roku 1897 získalo Stronnictwo Chrześcijańsko-Ludowe šest parlamentních mandátů.[4] Sám Stojałowski se poslancem stal až s jistým odstupem. V doplňovacích volbách roku 1898 získal mandát na Říšské radě za kurii venkovských obcí, obvod Łańcut, Risko atd. Nastoupil místo Ferdinanda Hompesche-Bollheima, který zemřel roku 1897.[7] Slib složil 21. března 1898.[8] Uspěl i v řádných volbách do Říšské rady roku 1901, nyní za městskou kurii, obvod Tarnow, Bochnia.[7] V politických projevech se nevyhýbal populismu a antisemitismu. Měl též pochopení pro panslavistické a rusofilské proudy. Čelil podezření, že je spolupracovníkem ruské policie a kontakty s ruskými úřady mu byly v procesu roku 1899 dokázány.[1]

V roce 1906 stál u dalšího přeskupení stranického spektra v Haliči. Roku 1906 spojil jím vedené Stronnictwo Chrześcijańsko-Ludowe se stranou Stronnictwo Katolicko-Narodowe, čímž vznikl nový politický subjekt nazvaný Polskie Centrum Ludowe. Jeho předsedou byl Leo Pastor.[2] Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, získala tato formace 14 mandátů.[5] Zvolen byl i Stojałowski (za obvod Halič 41). Usedl do poslanecké frakce Polský klub.[7] Profesně byl k roku 1898 uváděn jako kněz v Těšíně.[8] Po krátké době se ale mezi Stanisławem Stojałowským a předsedou Pastorem vyostřily spory. Stojałowski se v té době posouval směrem ke spolupráci s pravicí (Národně-demokratická strana, navazující na politický proud tzv. Endecja) a roku 1909 utvořil Říšská radě s nimi alianci Związek Narodowo-Ludowy.[5]

Od roku 1900 zasedal i coby poslanec Haličského zemského sněmu.[1]