Středověké město

Život raně středověké společnosti se odehrával především v okolí panských sídel, hradů a na venkově. Z antického období přetrvala řada měst, ale ztratila mnoho na svém bývalém lesku a významu. Týkalo se to především Itálie a jižní Evropy. Města dále plnila funkci správních center a poskytovala ochranu před cizím útokem. V čase nebezpečí se sem stahovalo okolní obyvatelstvo. Bylo samozřejmostí, že měšťané uzavírali do bezpečí kamenných hradeb chránících je nejen před cizími nájezdníky, ale i před útoky okolních pánů. Do měst se vstupovalo branami, které byly po celý den pečlivě střeženy a v čase ohrožení nebo v noci se uzavíraly…

Od 12. století měst přibývá. Stará se zvětšují, ale zakládají se i nová. Královská moc v nich nacházela svého spojence proti šlechtě, bránící své zvyklá práva a privilegia proti sílící panovnické správě. Král proto jejich boj za nezávislost většinou podporoval. Zběhlí venkované zase hledali za městskými branami cestu ke svobodě. Většina měst byla přesto podřízena autoritě svého pána, ať to byl mocný feudál, nebo biskup. Často si dokonce jedno město mezi sebe rozdělilo několik vrchností. Měšťané nebyli s tímto stavem spokojeni. Spojovali se v různá bratrstva a vedli proti vrchnosti boj za nezávislost – za komunu.

Oblasti s hustým osídlením se stávaly stále více závislé na dovozech. Stačil méně úrodný rok a dálková směna nedokázala vzniklý výpadek rychle nahradit. Kupci se stali významnou, bohatou a váženou, ale mnohdy i obávanou a nenáviděnou skupinou středověké společnosti. Jakého vlastně byli původu, není známo. Tito lidé nepatřili k privilegovaným. Přesto však byli svobodní. Bohatli ze zisku, který vznikal z rozdílu mezi cenou při nákupu a prodeji zboží. Církev na ně dlouho hleděla s odporem, protože bohatli ze zisku, který byl zdánlivě bezpracný. Teprve až prosperující 13. století vrátilo těmto lidem čest.

Síť cest, po kterých převáželi své zboží, nebyla příliš hustá a navíc jejich kvalita zůstávala velmi špatná. V podstatě si je lze představit jako blátivé úvozové stezky, přestože se panovníci snažili o jejich údržbu. Nejdůležitější silnice přetrvávaly z doby římské. Hlavní obchodní trasy směřovaly z Hamburku přes Mohuč a Basilej do Itálie. Z Mohuče se pak oddělovala cesta na Magdeburk, Poznaň a Kyjev. Třetí nejdůležitější spojnice začínala v Kolíně nad Rýnem a vedla přes Paříž a Bordeaux do Hispánie. Pro přepravu nákladů se používaly dvou nebo čtyřkolové vozy, z Polska však známe i příklady celoročního užívaní saní. Pochopitelně tam, kde to bylo možné, se zboží přepravovalo po řekách; pro jižní a západní Evropu představovalo atlantské pobřeží a Středozemní moře skutečné obchodní tepny.

Nakoupit zboží, odvézt ho na vzdálená tržiště a tam ho prodat byl proto náročný úkol. Cesty byly špatně udržovány a nebezpečné. Co změna pána, to povinnost zaplatit clo, podřídit se právu nuceného prodeje, skladu, což znamenalo, že obchodník musel na daném místě zastavit a nabídnout své zboží k prodeji. Levnější a rychlejší bylo jistě moře, ale určitě ne bezpečnější. Kupci se tedy sdružovali, podobně jako řemeslnici, do skupin, zvaných gildy. Gilda si mohla opatřit více peněz, lépe vojensky i technicky obchod zajistit. Kupci bohatli, usazovali se ve městech a rychle ovládli jejich správu.

Časem se řada měst spojila ve větší uskupení. Tak vznikla v průběhu 13. století hanza, sdružení obchodních měst na severu Evropy. Hanzovní města, jejichž centrem se stal Lübeck, i bohaté italské státy si začaly na důležitých místech otevírat své pobočky. Severské sdružení mělo první pobočky v Bruggách a Londýně, Janované a Benátčané se soustřeďovali na východ Středomoří, urputně však soupeřili především o převahu v strategicky důležité Konstantinopoli. Výnosným se ale pro ně stalo i přepravování vojáků do Svaté země.

Uprchlíci před germánskými nájezdníky se stali zakladateli Benátek, Serenissimy či Republiky svatého Marka, jak byl tento nezávislý a hrdý městský stát označován. Benátčané sváděli boje s Byzancí i s uherskými králi o opěrné body na dalmatském pobřeží. Jadran se nakonec stal jejich mořem. Od 11. století byl benátský vévoda („dox“) považován za nezávislého dóžete, hlavu benátské republiky. O zákony se starala Velká rada, Senát pečoval o zahraniční vztahy a kolegium spravovalo město. Dóže a nejvyšší úředníci nemohli bez souhlasu všech tří sborů podniknout žádné zásadní rozhodnutí. V době, kdy se Itálie začala dělit na ghibelliny {gibeliny} a guelfy {gvely}, zůstaly Benátky symbolem klidu a bohatství.

Gent, Ypry, Bruggy – tato tři bohatá flanderská města vedla obchod až se vzdálenou Čínou, rozhodující však byl dovoz anglické vlny. Města vyráběla sukno, jež se prodávalo po celé Evropě. Vazby k Anglii proto měly významnou pozici v úvahách patriciátu těchto měst. Flandry však byly lénem francouzského krále. A jeho vztahy k Londýnu nebyly nikdy příliš dobré.

Obchod se neobešel bez některých věcí, na které dnes pohlížíme jako na samozřejmost. Nebyl by možný bez všeobecného rozšíření peněz. Tak se již nemusel směňovat výrobek za výrobek. Pro obchod však byly potřebné mince s velkým obsahem ryzího kovu, aby i jejich malé množství dovolilo vyjádřit cenu zboží. Takové peníze ovšem razili jen králové či bohaté italské státy. Důležité bylo, aby si i v průběhu delších časových období zachovávaly stejnou hodnotu. V raném středověku představoval takové platidlo byzantský zlatý solidus. Podle jeho vzoru byly raženy arabské mince, zlatý denár a stříbrný dirham. I ty platily za spolehlivou měnu v celé Evropě. Později nastoupily francouzský zlatý écu {eky}, ale především janovské florény a benátské dukáty, které se staly prvními „světovými“ měnami. Současně se mincovnictví ocitalo pod přímou kontrolou panovníka. Od doby Karla Velikého se pracovalo s váhovou jednotkou 1 libra, což bylo 519 gramů. Ta se pak dělila na 20 šilinků, 1 šilink se rovnal 10,45 denárů nebo stříbrným fenikům.

S růstem obchodní výměny se posléze přistupovalo i k bezhotovostním platbám. Pohledávky se vzájemně vyrovnávaly, ke slovu přišly i půjčky a směnky. Půjčování peněz na vysoký úrok (lichva) byl zpočátku doménou Židů, od 13. století však vznikají první bankovní domy v Lombardii. Obchodník již nemusel cestovat s hromadou peněz a vystavovat se rizikům. Začal využívat bankovních služeb. Jeho práce se zrychlila.

Ze severu Evropy dováželi hanzovní obchodníci potraviny, kožešiny, dřevo. Vlámští kupci nabízeli domácí sukno, Janované, Benátčané přicházeli s jihomořskými produkty, orientálním kořením i luxusním zbožím. Bruggy, Pisa {píza} a Benátky sloužily dlouho jako tři hlavní překladiště z moří na suchozemské cesty. Z jihu přes alpské průsmyky i ze severu bez větších potíží plynulo zboží na největší mezinárodní trhy do oblasti Champagne {šampaň}, ležící v severní Francii. Tyto trhy se konaly několikrát v roce, postupně v jednotlivých městech. Na jejich průběh dozíral sám král a champaňský hrabě, obchodníci měli sníženy poplatky za přepravu. Obchodovalo se s obilím, flanderským suknem, přírodními produkty i luxusními předměty. Nebylo výjimku, že do Champagne zavítali i obchodníci z Hispánie.

Velká města zakládala svou prosperitu na privilegiích, které jim panovníci přiznávali za jejich pomoc. Velikost měst byla různá: ta největší, jako Benátky, Londýn, či Paříž, čítala 30 – 40 000 obyvatel. Za hradbami těch nejmenších žilo naopak jen několik stovek lidí. Téměř všechna se těšila řadě monopolních výhod: do stanovené vzdálenosti se nesměla provozovat některá řemesla, trhy ale musely probíhat právě za městskými hradbami. Pomocí hrdelního práva město ovládalo i své venkovské okolí. Kupcům byla mnohdy nařizována návštěva velkých měst s nabídkou vlastního zboží.

Později počalo růst napětí, které ohrožovalo dosaženou stabilitu. Spory propukaly nejen mezi mistry a tovaryši, ale často i mezi jednotlivými cechy navzájem. Potravinářská odvětí se snažila o co nejvyšší ceny. Ty ovšem zdražovaly výrobu v jiných odvětvích a proti byli pochopitelně i kupci. Blátivé ulice, chybějící kanalizace a celkově nízká úroveň hygieny pak ohrožovaly podvyživené skupiny lidí, kteří byli jako námezdní síla odkázáni na každodenní hledání pracovních příležitosti, anebo tvořili zástupy městské chudiny, žijící z milodarů druhých. Strach z hladu, morových i jiných epidemií představoval další, méně příznivou podobu městského života. Odtud již nebylo daleko k různým projevům nespokojenosti a městským bouřím, které však situaci jen déle zhoršovaly.