Národní archiv

Vývoj ústředního archivu českého státu lze sledovat od 12. století ve dvou liniích.[1]

Za první linii je považován listinný archiv panovnického rodu Přemyslovců, dnes známý jako Archiv České koruny, s nejstarší dochovanou listinou z roku 1158. V polovině 18. století byl rozdělen na dvě části, vídeňskou a pražskou. V roce 1884 pražskou část korunního archivu přijal Archiv země České, vídeňská část byla do Prahy vrácena v roce 1920 v rámci archivní rozluky s Rakouskem. Fond Archiv České koruny, který obsahuje celkem 2 824 listin z let 1158–1935, byl v roce 1977 zapsán jako kulturní památka a 17. 8. 1998 jej vláda České republiky svým nařízením č. 132 prohlásila za národní kulturní památku.[1]

Druhá linie je úzce spojena s existencí ústředních správních institucí. Česká královská kancelář je doložena již ve 12. století. Vlastní archiv, dříve nazývaný stará registratura, je však doložen až k roku 1567. Název archivu odpovídal vždy názvu příslušné vrcholné instituce, která archiv spravovala. Počínaje 16. stoletím byl nejprve archivem české kanceláře a české komory, od počátku dvacátých let 17. století archivem starého českého místodržitelství, od roku 1749 archivem reprezentace a komory, od roku 1763 českého gubernia, od roku 1850 českého místodržitelství a od roku 1919 archivem ministerstva vnitra.[1]

Rakouská archivní reforma z let 1894–1895 byla do vypuknutí první světové války provedena pouze částečně.[1]

Po vzniku Československa byla kulturním odborem Národního výboru v Praze svolána na 20. listopadu 1918 tzv. archivní anketa, porada předních českých archivářů zabývající se organizací československého archivnictví. Z porady vzešel návrh na vytvoření všeobecného státního archivu v Praze (národního archivu), který měl vzniknout sloučením Archivu země České, místodržitelského archivu a Archivu Národního muzea. Kvůli kompetenčním sporům mezi ministerstvem vnitra a ministerstvem školství a národní osvěty se však návrh v tomto rozsahu nikdy nepodařilo prosadit.[1]

Po roce 1918 tak byla vytvořena pouze řada resortních archivů. Z místodržitelskkého archivu vznikl v roce 1919 Archiv ministerstva vnitra (v roce 1950 byl jeho název změněn na Ústřední archiv ministerstva vnitra), významný byl rovněž Československý státní archiv zemědělský, založený v roce 1919 při ministerstvu zemědělství (od roku 1952 Ústřední zemědělsko-lesnický archiv).[1]

Za německé okupace fungovalo archivnictví pod německou správou.[1]

Po druhé světové válce se časem prosadila koncepce ministerstva vnitra, podle níž měla vzniknout síť archivů tvořená ústředním státním archivem, krajskými, okresními a místními archivy, přičemž řízení archivnictví by příslušelo resortu ministerstva vnitra. Přípravou byla pověřena Státní archivní komise, zřízená při prezídiu ministerstva vnitra na základě vládního usnesení z 9. ledna 1951. Na činnost této komise k 1. listopadu 1953 bezprostředně navázala nově zřízená archivní správa ministerstva vnitra, pod jejímž vedením byla archivní reforma dokončena 7. května 1954 přijetím vládního nařízení č. 29 o archivnictví.[1]

Vytvoření Státního ústředního archivu vyhlásil náčelník archivní správy ministerstva vnitra Jaroslav Svoboda k 1. říjnu 1954 na slavnostním společném aktivu pracovníků bývalého Ústředního archivu ministerstva vnitra a Archivu země České v pondělí dne 4. října 1954.[1] Sloučení bylo provedeno začleněním dosavadního Archivu země České do Ústředního archivu ministerstva vnitra jako jeho nového oddělení a současné přejmenování Ústředního archivu ministerstva vnitra na Státní ústřední archiv.[1] Bezprostředně však nedošlo k zásadním personálním a organizačním změnám.[1] 1. ledna 1956 pak byl ke Státnímu ústřednímu archivu připojen Ústřední zemědělsko-lesnický archiv.[1] Postavení Státního ústředního archivu vymezoval statut vydaný rozkazem ministra vnitra č. 32/1955 ze dne 28. dubna 1955, podle kterého byl archiv vědecko-výzkumným ústavem ministerstva vnitra, roku 1970 byl výnosem ministra vnitra ČSR s účinností k 1. dubnu 1970 vydán nový statut, podle nějž byl archiv i nadále vědecko-výzkumným ústavem ministerstva vnitra ČSR, ale byl označen jako zálohová rozpočtová organizace přímo podřízená ministerstvu vnitra ČSR a bylo posíleno postavení ředitele archivu. Podle statutu měl být vydán organizační řád, k tomu však nedošlo.[1]

Státní ústřední archiv používal až do roku 1967 kancelářský a spisový plán ministerstva vnitra z roku 1950. Nový kancelářský a spisový plán byl vydán v prosinci 1967 s účinností od 1. ledna 1968, poté doplněn a upraven ke dni 1. ledna 1970, nové spisové plány byly vydány v letech 1975, 1992 a 2003.[1] Charakteristickým rysem pro období počátku Státního ústředního archivu byly časté kontroly a prověrky prováděné archivní správou ministerstva vnitra. Například závěry z průzkumu pracovišť Státního ústředního archivu provedeného ve dnech 5. až 27. dubna 1955 přinášejí na dvou místech konstatování, že nejlepší pracovní výkonnost mají pracovníci politicky nejslabší a s horším kádrovým profilem.[1]

Koncem 60. let bylo zvažováno vyčlenění archivnictví z rezortu vnitra a jeho přičlenění k předsednictvu vlády, ale záměr nikdy nebyl realizován.[1]

Archivní zákon č. 97/1974 Sb. nahradil vládní nařízení o archivnictví z roku 1954. Podle nového zákona byl s účinností od 1. března 1976 vydán nový statut, podle něhož byl Státní ústřední archiv ústavem ministerstva vnitra, které jej přímo řídí a spravuje. Státnímu ústřednímu archivu bylo ponecháno postavení hlavního vědeckovýzkumného pracoviště v oblasti archivnictví a příbuzných vědních oborů v Československé republice. V návaznosti na statut byl k 15. říjnu 1977 vydán i organizační řád, doplněný v roce 1983 zvláštním dodatkem, připravovaná novela statutu a organizačního řádu archivu v 2. polovině 80. let nebyla realizována.[1]

Výnosem ministra vnitra č. 4 ze dne 31. prosince 1993 byla při civilně správním úseku ministerstva vnitra zřízena sekce archivní správy, jejíž organizační součástí se stal také Státní ústřední archiv a sedm státních oblastních archivů. Organizační řád sekce archivní správy civilně správního úseku ministerstva vnitra byl vydán v květnu 1994. Státní ústřední archiv se tak stal přímou součástí ministerstva vnitra, neměl právní subjektivitu, vlastní statut ani organizační řád.[1]

Podle zákona č. 320/2002 Sb. se od 1. srpna 2002 stal Státní ústřední archiv v rámci reformy veřejné správy samostatnou organizační složkou státu přímo řízenou ministerstvem vnitra. Organizační řád Státního ústředního archivu byl vydán pokynem ředitelky č. 18 dne 16. září 2003.[1]

Původně, podle statutu z roku 1955 se Státní ústřední archiv organizačně členil na pět oddělení:[1]

• vnitřní oddělení,
• I. oddělení – pro období ČSR a socialistickou výstavbu,
• II. oddělení – pro období kapitalismu,
• III. oddělení – pro období feudalismu,
• IV. oddělení – stavovsko-samosprávné

a dvě skupiny:[1]

• pro archivní konzervaci a techniku
• pro studovnu a knihovnu.

Dosavadní Ústřední zemědělsko-lesnický archiv byl v roce 1956 připojen jako nové, V. oddělení.[1]

K 1. červenci 1959 došlo ke sloučení III. a IV. oddělení, v roce 1961 byla fyzicky sestěhována do jedné budovy.[1] Zemědělsko-lesnické oddělení bylo přitom přečíslováno na IV. oddělení a toto označení mu zůstalo až do roku 1996, kdy bylo zrušeno.[1] V roce 1967 se v rámci I. oddělení ustavila pracovní skupina pro archivní fondy po roce 1945; z té pak bylo k 1. listopadu 1968 vytvořeno nové samostatné V. oddělení, přičemž počátkem roku 1969 byl v rámci V. oddělení vytvořen skartační úsek.[1] V roce 1969 bylo III. oddělení přečíslováno na I. a I. na III.[1]

V roce 1967 byly ustanoveny čtyři odborné komise:[1]

• metodická,
• skartační,
• ediční a publikační
• pro ochranu a konzervaci archivního materiálu.

Organizační řád vydaný 15. října 1977 stanovil v čl. 5 nové organizační uspořádání, členění na osm oddělení, prakticky však bylo toto členění používané již od počátku 70. let.[1]

V letech 1986–1990 byl úsek ředitele vyčleněn z VIII. oddělení jako samostatné IX. oddělení, poté začleněn zpět.[1]

K 1. ledná 1986 byla studovna vyčleněna z VI. oddělení (knihovna) a začleněna do oddělení II, v rámci VI. oddělení (knihovna) byl od 1. ledna 1987 ustaven úsek automatizace a od 15. ledna 1990 i úsek ediční a k 1. dubnu 1990 vzniklo z těchto úseků nové IX. oddělení (oddělení informatiky).[1]

Na základě zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR, státní archiv převzal archivy ÚV KSČ a Ústavu marxismu-leninismu.[1]

Novou organizační strukturu platnou od 1. 1. 1997 tvořil úsek ředitele a jedenáct oddělení, nově číslovaných arabskými čísly:[1]

• 1. – oddělení feudalismu
• 2. – oddělení státní správy a zemské samosprávy 1848–1918,
• 3. – oddělení státní správy 1918–1945/1948.
• 4. – oddělení státní správy 1945/1948–1989/1992,
• 5. – oddělení státní správy po roce 1989 a předarchivní péče,
• 6. – oddělení fondů nestátní provenience,
• 7. – oddělení badatelského využívání archiválií,
• 8. – oddělení informatiky,
• 9. – knihovna,
• 10. – technické středisko,
• 11. – ekonomicko-provozní oddělení.

Fondy zemědělsko-lesnického oddělení byly začleněny do příslušných odborných oddělení.[1]

V říjnu 2002 bylo ustaveno nové 12. oddělení (foto-, fono-, kinodokumentů, tisku a public relations), které vzniklo z dosavadního úseku 6. oddělení pro správu foto-, fono-, a kinodokumentů, edičního úseku (vyčleněn z 8. oddělení) a podatelny (vyčleněna z útvaru ředitele).[1]

Od 1. ledna 2005 byl na základě § 45 a násl. zákona o archivnictví a spisové službě č. 499/2004 Sb. zřízen Národní archiv jako správní úřad a ústřední archiv státu přímo řízený ministerstvem vnitra. Dle přechodného ustanovení v § 85 jde o přejmenovaný Státní ústřední archiv. Je organizační složkou státu a účetní jednotkou; jeho rozpočet je součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva vnitra.[2]

Budova I. oddělení na ulici Milady Horákové

Státní ústřední archiv při svém vzniku převzal účelovou archivní budovu Archivu země České, která byla postavena v letech 1929–1933 (dnešní adresa Milady Horákové 5/133 na Hradčanech u ulic Na valech a Pod valy); v 80. letech 20. století prošla rekonstrukcí.[1] Jednalo se o průkopnickou archivní budovu postavenou v českých zemích, která splňovala požadavky moderních archivářských zásad. Dále převzal prostory užívané bývalým Ústředním zemědělsko-lesnickým archivem v suterénním prostoru budovy ministerstva zemědělství na Těšnově, nacházející se v záplavovém pásmu.[1]

Zemědělsko-lesnické oddělení postupně využívalo pro ukládání fondů a sbírek depozitáře v kryptě pod sv. Mikulášem na Malé Straně, v budově bývalé věznice v Mladé Boleslavi, bývalého zámku a později školy v Jindicích, sýpky v Ruzyni a zámku v Adršpachu.[1] V roce 1956 využíval archiv celkem 7 budov, v roce 1961 to bylo 10 budov, koncem šedesátých let 12 budov, v polovině 70. let 15 budov a v polovině 80. let již 18 budov, v roce 1991 celkem 19 objektů, z toho 11 v Praze a 8 bylo mimo Prahu.[1] Některé byly od Prahy vzdálené (Broumov, Adršpach), jiné památkově chráněné (klášter v Břevnově, Karmelitská 2, Loretánská 6, zámek v Mníšku pod Brdy).[1] Z tohoto počtu bylo 12 objektů pronajatých a z 9 dostal archiv výpověď.[1] V budově ministerstva zemědělství na přelomu 70. a 80. let 20. století došlo k několika haváriím, při nichž byly prostory archivu opakovaně vyplaveny vodou a část poškozených archivalií bylo poté nutno vyskartovat. V době srpnové povodně roku 2002 již prostory využíval správní archiv ministerstva zemědělství.[1] V souvislosti se zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, musel archiv vyklidit depozitáře v klášterech v Břevnově a Broumově.[1]

Budovu na adrese Karmelitská 388/2 (dnes České muzeum hudby) archiv využíval v letech 1954–2001.[1]

Archiv ministerstva vnitra se od roku 1931 neúspěšně pokoušel prosadit výstavbu účelové archivní budovy v Praze–Bubenči, Státní ústřední archiv se po svém vzniku několikrát pokusil tuto myšlenku oživit.[1] V roce 1973 předložil ředitel státního ústředního archivu Jaroslav Vrbata archivní správě návrh koncepce na výstavbu archivního areálu a v polovině 70. let byla vypracována přípravná studie k investičnímu záměru na výstavbu Ústředního archivního areálu v Praze, jehož součástí se měl stát kromě Státního ústředního archivu, Státního oblastního archivu v Praze a Archivu hlavního města Prahy také Ústřední archiv správní a vědeckovýzkumné středisko, Ústřední laboratoře, Střední archivní škola a Středisko pro odborné doškolování pracovníků archivů všech stupňů.[1] Členové pobočky České vědecko-technické společnosti ustavené v roce 1972 při Státním ústředním archivu shromáždili velké množství poznatků o archivních novostavbách ve světě a podíleli se na přípravě podkladových materiálů, potřebných k vypracování projektu.[1]

Vládní usnesení č. 321 z 9. prosince 1987 uložilo ministru vnitra zabezpečit přípravu předprojektové a projektové dokumentace pro výstavbu budovy Státního ústředního archivu a Státního oblastního archivu v Praze tak, aby stavba mohla být zahájena v období 1990–1995. Usnesení vlády ČR č. 213 z 26. června 1991 ke komplexnímu rozboru stavu archivnictví v České republice uložilo ministru financí ve spolupráci s ministrem vnitra zabezpečit v rozpočtu ministerstva vnitra finanční prostředky pro výstavbu archivního areálu.[1] Výstavba areálu na Chodovci byla slavnostně zahájena položením základního kamene 20. října 1992. První dva depotní bloky byly dokončeny 31. prosince 1994 a dne 1. ledna 1995 byl zahájen jejich zkušební provoz, slavnostní otevření této části proběhlo 7. dubna 1995. Od 3. ledna 1995 do konce roku 1998 bylo z 13 dosud užívaných objektů přestěhováno 1565 nákladními auty 64 617 bm archiválií. V roce 1997 byl dokončen třetí depotní blok a pokračovala výstavba provozně technického objektu, který byl slavnostně otevřen ve dnech 25. a 27. září 2001.[1]

Národní archiv sídlí v architektonicky výrazné a z dálky viditelné budově v Praze na Chodovci nedaleko sídliště Jižní Město. Zde je i většina zařízení pro veřejnost (knihovna, studovna, výstavní prostory). První části této budovy byly dokončeny v roce 1994, celý komplex pak 2001.[3] V tomto komplexu sídlí vedle Národního archivu Státní oblastní archiv v Praze a v těsném sousedství pak Archiv hlavního města Prahy.

Detašované pracoviště, zabývající se především nejstaršími dokumenty (do roku 1848), je umístěno v původní budově archivu na třídě Milady Horákové na Letné (v katastru Hradčan).

Vnitřní členění archivu vychází především z doby vzniku dokumentů, o které se příslušné oddělení stará. Další oddělení se pak týkají způsobu práce s archiváliemi (jejich studium, zpřístupňování, obnova apod.).[4]

Badatelna I. oddělení (fondy samosprávy a státní správy do roku 1848)

• Oddělení fondů samosprávy a státní správy do roku 1848 a církevních institucí
• Oddělení fondů samosprávy a státní správy z let 1848–1918
• Oddělení státní správy z let 1918–1945
• Oddělení fondů státní správy z let 1945–1992
• Oddělení předarchivní péče, fondů státní správy po roce 1992 a elektronických dokumentů
• Oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek
• Oddělení foto-, fono-, kinodokumentů a služeb veřejnosti
• Knihovna
• Oddělení péče o fyzický stav archiválií
• Ekonomicko-provozní oddělení