Spišské Podhradie

V minulosti byly ve Spišském Podhradie cechy, které měli své vlastní cechovní artikuly vydané městem Spišské Podhradie či jinými městy, kde již cechy byly. Nejstarší známý cech byl cech pláteníků – 1385, v průběhu staletí vznikaly a působily různé cechy, jejichž artikuly potvrzovalo město Spišské Podhradie či jiná města a panovníci. Zajímavostí je potvrzení cechovních artikulí spišskopodhradských řezníků v němčině s německými privilegii polským králem Zikmundem III. Vasou roku 1595.

V roce 1677 rychtáři Spišského Podhradí Jakubovi Güntherovi předložilo cechovní artikuly 16 cechů (truhlářský, hrnčířský, zednický, ševcovský, obuvnický, řeznický, soukenický, krejčovský, kožešnický, zámečnický, tkalcovský, sedlařský, kovářský, puškařský, pivovarnický a bednářský)

Velmi zajímavá je, řečeno dnešní terminologií, „regionální spolupráce“ když cechy více měst zakládaly sdružení:

• 1613 – řeznický cech ze Spišského Podhradia vstoupil do sdružení s cechy v Kremnici, Banské Bystrici, Banské Štiavnici, Spišské Nové Vsi a Spišských Vlachoch.
• 1777 – Marie Terezie zakládá sdružený cech obuvníků 13 spišských měst.
• 1832 – František I. založil sdružený cech mydlářů 13 spišských měst.
• 1835 – František I. založil sdružený cech tesařů a mlynářů 13 spišských měst.
• 1872 – nastává zánik cechovních společenství a vznikají nová živnostenská.

V průběhu stoletého rozvoje řemesel a cechů spišskopodhradští mistři měli významné zastoupení v celém Uhersku, např. 1608 při zakládání nejstaršího barvířského cechu v Uhersku v Levoči byli mimo mistrů z Levoče, Kežmarku a Spišské Nové Vsi také barvířští mistři ze Spišského Podhradí Michal Herman a Ján Tibeli.

V roce 1170 bylo ve Spišském Podhradie asi 250 řemeslnických dílen, čímž se vyrovnávalo větším městům v Uhersku. Řemeslná výroba zanikla až po druhé světové válce po nástupu socialismu a vzniku výrobních družstev.

S řemesly souvisel i obchod, hlavně obstarávání surovin a prodej výrobků, proto bylo ve Spišském Podhradie mnoho obchodů, město bylo i centrem obchodu se zemědělskými plodinami. Nejčastější byl jejich prodej na již zmiňovaných každotýdenních trzích ve čtvrtek (od roku 1456 asi do 1956).

Po návratu z polské zálohy v roce 1778–1876 se Spišské Podhradie stalo součástí Provincie 16 spišských měst.

V 19. století se v městské cihelně začala těžit a zpracovávat hlína a začala i těžba travertinu na Dreveníku.

V roce 1894 získalo město železniční spojení na Košicko-bohumínskou železnici. Začátkem století 20. zde pracoval parní mlýn, pila a továrna na svářecí stroje. Díky poloze města na křižovatce hlavních cest bylo přirozeným centrem svého okolí.

Mezi obyvateli města měli významný podíl Němci a Židé. Obě národnosti měly své školy a chrámy, ve městě se mimo jiné nachází synagoga a barokní kostel. Součástí Spišského Podhradia je Spišská Kapitula, která je od roku 1956 městskou památkovou rezervací. Kapitula vznikla na křižovatce významných cest už v 11. století, postupně se stala církevním centrem Spiše a koncem 12. století sídlem proboštství. Dnes je sídlem obnoveného spišského biskupství na Knězského semináře biskupa Jána Vojtaššáka.

Spišská Kapitula i Spišské Podhradí byly známé svými kvalitními školami. Spišská Kapitula byla jedním z nejznámějších duchovních center v Evropě, s čímž souvisela rozsáhlá knihovna a tradice církevního zpěvu.

• Slováci – 92,33 %
• Romové – 6,83 %
• Češi – 0,16 %
• Ukrajinci – 0,05 %
• Němci – 0,03 %
• Maďaři – 0,03 %
• Rusíni – 0,03 %
• a jiní

• římští katolíci – 89,23 %
• bez vyznání – 4,66 %
• řečtí katolíci – 2,75 %
• evangelíci a.v.– 0,87 %
• pravoslavní – 0,24 %
• a jiní