Sofisté

Sofisté netvořili jednotnou školu a navzájem si byli spíše konkurenty. Jejich výskyt v různých obcích antického Řecka v určité době naznačuje, že jejich způsob myšlení a vyučování odpovídal tehdejší společenské situaci v Řecku. Od tehdejších filosofů se odlišovali tím, že se moudrostí a výřečností zabývali pro výdělek. Platónův Gorgiás charakterizuje své umění jako "schopnost přemlouvat na soudě, v radě i ve sněmu"[1] a i z jiných náznaků je patrné, že sofisté nabízeli řečnické služby u soudů a slibovali také svým žákům, že budou mít před soudem úspěch. Zejména v demokratických obcích to zřejmě mnozí uvítali.

Hlavním zdrojem našich vědomostí o sofistech jsou Sókratovy polemiky s nimi, jak jsou zapsány v Platónových dialozích Gorgias, Protagoras, Hippias Větší, Hippias Menší a Sofistés.

V Platónově dialogu Protágoras (313c,d) upozorňuje Sókratés Hippokrata (osoba odlišná od Hippokrata z Kósu), na užívání řečnictví – úlisného lahodění, jak ošklivý druh řečnictví označuje v dialogu Gorgias -, při získávání svých žáků sofisty:

Sókr. Není-li pak, Hippokrate, sofista jakýsi obchodník nebo kupec se zbožím, kterým se živí duše? Mně aspoň se zdá, že to je někdo takový.

Druh. A čím se živí duše, Sókrate?

Sókr. Zajisté naukami, děl jsem já. A jen ať nás, příteli, sofista neoklame vychvalováním toho, co prodává, jako to dělají prodavači tělesných potravin, obchodník a kupec.

V dialogu Sofistés Platón vypočítává na více místech, kdo je to vlastně sofista, jelikož stejný název sofista označoval různé dovednosti (Sofistés 232a); například jeden ze závěrů:

Theaitétos: Říci o něm, že je moudrý, je asi nemožné, když jsme ho prohlásili za neznalého; ale protože je napodobitelem moudrého, dostane patrně jakési pojmenování podle něho a je mi už skoro jasné, že o tom muži je třeba říci, že to je doopravdy ten docela skutečný sofista.

Host z Eleje: Je tu tedy napodobovací činnost, projevující se v umění zaplétati do rozporů, které náleží k záludné části umění pracujícího se zdáním, rodu přeludového, kejklířství v řečech, ne božská, nýbrž lidská část tvoření, oddělená od umění obrazotvorného. Kdo řekne, že skutečný sofista pochází z takového původu a krve, vysloví, jak se podobá, čistou pravdu.

(překlad Františka Novotného 268 b,c,d)

Je ovšem třeba říct, že například k Prodikovi z Kéu nebývá Platón příliš kritický, avšak i Gorgiu v dialogu Gorgias líčí jako mírného člověka, schopného naslouchat; snad proto, že některým sofistům přisuzoval určitou míru vědění.

Athénská žaloba vytýká Sókratovi, "že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že tomu učí i jiné"[2], podobně jako učení sofistů. Aristofanova satirická komedie Oblaka líčí Sókratovu školu jako místo, kde se mladí muži učí přehádat podivnými argumenty své rodiče, a zároveň líčí, jak učitel i žáci zoufale shánějí něco k snědku. W. K. C. Guthrie, který napsal "Historii řecké filosofie", proto řadí i Sókrata mezi sofisty a ostře polemický tón přisuzuje Platónovi.[3]

Z výše zmíněného a možná ne nestranného Platónova vylíčení mohl i nemusel vzniknout pozdější hanlivý význam slova sofista a sofistika, totiž na první pohled přesvědčivý způsob argumentace, založený však často na dvojznačnostech a jiných tricích – viz Eristika -, které posluchač v první chvíli neprohlédne. Jako příklad sofistiky v tomto smyslu se tradičně uvádí následující argumentace (druhem argumentace je zde sylogismus): "Myš je slabika. - Myš hryže. - Takže slabika hryže." (Nesmysl vzniká tím, že "myš" poprvé znamená slovo "myš", podruhé hlodavce.)

Historické hodnocení sofistů tedy musí být opatrné. Byli to patrně první profesionální učitelé, kteří své služby nabízeli každému, kdo je ochoten zaplatit. Někteří moderní badatelé jim proto přisuzují zásluhu o jistou "demokratizaci" vzdělanosti, jež byla dříve privilegiem aristokracie.

Z dochovaných výroků (viz výše) se zdá, že sofisté skutečně byli myslitelé skeptičtí, že dovedli nečekaně zpochybňovat zdánlivé samozřejmosti – například možnosti lidského poznání – a možná i zavedené zvyky, obyčeje a náboženství své obce. Kallikleovu obhajobu síly a moci proti právu a spravedlnosti, což jsou podle něho jen nepřirozené nástroje, jak si otroci a slabí podrobují ty nejlepší a nejsilnější, později rozvinul Nietzsche. Možná naznačuje, že sofisté byli ochotni relativizovat morálku a jako řečníci obhajovat u soudu i věci těžko obhajitelné. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že byli patrně pronásledováni a vyháněni z měst,[4] protože se občané cítili jejich učením ohroženi. Něco podobného ovšem platilo i o Sókratovi.

Můžeme snad předpokládat, že mezi sofisty byli jak vážní myslitelé, tak také lidé bez skrupulí, ochotní hájit kohokoli a cokoli. Většinou asi působili jako profesionální učitelé, advokáti a popularizátoři. Sofisté však v každém případě měli velký podíl na vývoji rétoriky a patří mezi zakladatele kritiky poznání. Pozdější filosofická tradice, silně ovlivněná dílem Platónovým, je možná hodnotila jednostranně, tím větší efekt pak způsobilo, když například Nietzsche začal jejich stanoviska hájit.