Sněhurka (opera)

kopec poblíž obchodní čtvrti sídelního města cara Berenděje

Patnáctiletá Sněhurka chce žít s lidmi v nedaleké vesnici a její rodiče, Vesna a Děd Mráz, souhlasí s tím, aby jí adoptovali Bakula a jeho manželka.

Scéna z 1. jednání, Velké divadlo, Moskva, 1954

vesnice Berendějevka, na druhé straně řeky

Sněhurka je očarována Lelovými písněmi, ale je smutná, když ten odejde se skupinou dalších dívek. Vstupuje Kupava a oznamuje svou vlastní svatbu s Mizgirem. V průběhu svatebního obřadu si však Mizgir všimne Sněhurky, je jí uchvácen a prosí ji, aby ho milovala. Kupava jde s tímto zneuctěním před vesničany, kteří jí poradí, aby šla požádat cara o nápravu.

v paláci cara Berenděje

Kupava si stěžuje na Mizgira caru Berendějovi, který se rozhodne potrestat Mizgira vyhnáním do lesa. Tyto úvahy ale přeruší příchod krásné Sněhurky. Car se jí zeptá, koho miluje, a ona řekne: „Nikoho.“ Car prohlašuje, že kdokoli, kdo si získá Sněhurčinu přízeň, získá ji i královskou odměnu. Ačkoliv dívky představují Lela jako pravděpodobného kandidáta, Mizgir přísahá, že to on získá Sněhurčino srdce. Car souhlasí se soutěží, lidé zpívají jeho požehnání.

tentýž večer v lese

Lidé se baví písní a tancem. Car zve Lela, aby si vybral dívku. Přes prosby Sněhurky si vybere a políbí Kupavu a odejde s ní. Sněhurka, sama a zdrcená, se diví, proč ji Lel odmítl. Najednou se objeví Mizgir a znovu se snaží získat její lásku. Vyděšená jeho slovy uteče; lesní duch obloudí Mizgira, aby místo Sněhurky sledoval přízrak v její podobě. Vstupují Lel a Kupava a vyznávají si lásku. Sněhurka je najde a když vidí jejich štěstí, konečně si přeje mít schopnost milovat.

v údolí Jarila, boha slunce, za úsvitu následujícího dne

Sněhurka volá svou matku Vesnu, která se vynoří z jezera obklopená květinami. Vesna dává své dceři věnec a varuje ji, aby zůstala mimo sluneční svit. Vesna a její družina se opět ponoří do jezera. Než Sněhurka opět vstoupí pod ochranu lesa, objeví se Mizgir. Už není schopna odolat a vyznává svou lásku k němu. Berendějané rituálně oblečení jako nevěsty a ženichové přijíždějí oslavit Jarilův svátek. Mizgir představuje Sněhurku jako svou nevěstu. Když ta vyznává svou lásku k Mizgirovi, objeví se jasný paprsek slunečního světla a Sněhurka se rozloučí: síla lásky je zároveň původcem jejího zániku. K úžasu lidí se rozpustí. Zoufalý Mizgir se utopí v jezeře. Car uklidňuje zděšené Berendějany skutečností, že tato událost usmířila boha Jarila a ukončila patnáctiletou zimu, která je postihla. Lidé následně zpívají strhující hymnus k Jarilovi.