Směšné lásky

Povídka pojednává o mladém vysokoškolském asistentovi, který má napsat recenzi na článek. Tento článek mu připadá naprosto hrozný, ale když se setká s autorem (pan Záturecký), nemá to srdce mu to naplno říct. Proto mu pořád slibuje, že recenzi co nejdříve napíše. Poté se začne před ním schovávat. Nejprve si vymyslí, že odjíždí do zahraničí, když se má vrátit, tak najednou nečekaně onemocní. Dokonce si pak všechny své přednášky přeloží na jiné dny. Pan Záturecký se ale nenechá odradit. Zjistí si asistentovu adresu a jednoho dne se tam vydá. Nalezne tam jen jeho polonahou přítelkyni. To se ovšem asistentovi hodí, protože obviní pana Zátureckého z toho, že jeho dívku obtěžoval. Manželka pana Zátureckého si to nechce nechat líbit. Udá asistenta a ten musí před komisí prozradit, jak to všechno bylo. Poté se paní Záturecká se svým manželem vydávají do zdejší firmy, kde má pak Záturecký najít asistentovu přítelkyni. Bohužel si už nepamatuje, jak vypadá. Vše skončí tím, že asistent všechno paní Záturecké řekne a myslí, že má konečně klid. Mezitím si jeho přítelkyně našla novou známost a s ním se rozchází. Jeho to ale vůbec nemrzí, protože stejně ví, že s ním byla jen kvůli tomu, aby z ní udělal modelku.

Dva hlavní hrdinové, muži středního věku. Hlavní hrdina obdivuje svého kamaráda Martina, který provádí registráž a kontaktáž žen, aby je následně mohl sbalit, přestože má doma manželku, kterou miluje. To nejlepší již mají za sebou, ale stále se snaží. V příběhu je vylíčena cesta za dobrodružstvím a ženami, která je ve výsledku úplně neúspěšná a možná ani nikdo nechtěl, aby byla úspěšná. Závěr je, že hlavní je naděje, kterou jim tohle „dovádění“ dává. Něco si tím dokazují.

Nepojmenovaní hrdinové. Stydlivá dívka a její zkušený starší přítel jedou na dovolenou. Během cesty začnu hrát hru na stopařku a řidiče. Dívka se do role vžije a začne se chovat prostopášně. Tím se příteli zhnusí. Zastaví v hotelu, kde pijí a nakonec ji muž systematicky ponižuje, právě kvůli tom, že se začala chovat tak, jako ženy, které míval. Miloval ji právě proto, že byla jiná. Dívka je zhrzena.

Povídka připomíná divadelní hru. Samotný název povídky navozuje starořeckou pitku. Pět postav – primář, doktorka, se kterou tajně chodí, Flajšman, Havel a Alžběta – popíjí víno v inspekčním pokoji během noční služby v nemocnici. Alžběta má zájem o doktora Havla, ale on, byť je velkým sukničkářem, ji neustále odmítá. Večírek málem skončí neštěstím. O tom, co k neštěstí vedlo, má však každá z postav jinou teorii.

Žena, které umře manžel, přijíždí do města na dušičky. Zjistí, že kvůli její chybě zrušili jeho hrob. Při návštěvě potká starého známého, kterého 15 let neviděla. Je o dost starší než on. Dříve spolu spali. Jdou k němu na kávu. Pro oba je to příjemné posezení, během času se konverzace stačí k jednomu cíli. Žena parafrázuje název povídky. Myslí si, že vzhledem jejímu věku je sex nepatřičný, zvláště kvůli jejímu synovi, jehož obličej se ji stále zjevuje. Oba jsou již zestarlejší, žena nechce sex i kvůli zachování památky v mužově hlavě. Muž chce, bere to jako svůj úspěch, s ohledem na svou minulost i přítomnost. Nakonec povolí. Sociální role ženy je zde primárně matka.

Doktor Havel je nemocný, potřebuje odjet do lázní, jeho mladší krásná žena na něj žárlí. V lázních potkává redaktora lázeňského zpravodaje, který na něj pohlíží s velkým obdivem. To se Havlovi líbí, je skleslý, že na něj pohlíží již méně žen se zájmem. Byl jako Casanova. Má redaktorovi kolaudovat dívku, vyžívá se v tom. Využívá příjezdu své ženy, po které se mu v nepříjemném prostředí začne stýskat. Žena je známá herečka, najednou se doktorovi díky ní dostává kýžené pozornosti. Je znovu spokojen.

Povídka o mladém Eduardovi, který právě dostudoval vysokou školu a stal se učitelem v jednom malém českém městě. Brzy si najde známost, Alici, jež je zarputilou křesťankou, a to jaksi na protest vůči komunismu. Její víra však vlastně spočívá v jediné ideji: chce za každou cenu dodržet šesté (respektive sedmé) přikázání a vyhnout se mimomanželskému sexu. Eduard by rád svůj vztah s Alicí posunul na fyzickou úroveň, ale Alice veškerým jeho pokusům odolává. Když se ho pak zeptá, zda věří v Boha, Eduard nechtěje Alici odradit zalže, že ano, a začne s ní chodit do kostela. To se však donese do školy, kde je Eduard zaměstnán, a způsobí mu to velké problémy. Stane se jakýmsi mučedníkem a Alice díky tomu poleví. Eduard si však později uvědomí, že měl Alici raději, když byla neústupná, a že v jeho mysli ztratila tvář.

• KUNDERA, Milan. Směšné lásky (tři melancholické anekdoty). Ilustrace Zdenek Seydl (autor obálky). První. vyd. [s.l.]: Československý spisovatel, 1963. 100 s. (Život kolem nás. Malá řada (1.)).
• KUNDERA, Milan. Druhý sešit směšných lásek. Ilustrace Zdenek Seydl (autor obálky). První. vyd. [s.l.]: Československý spisovatel, 1965. 78 s. (Život kolem nás. Malá řada (16.)).
• KUNDERA, Milan. Třetí sešit směšných lásek. Ilustrace Zdenek Seydl (autor obálky). První. vyd. [s.l.]: Československý spisovatel, 1968. 155 s. (Život kolem nás (35.)).
• KUNDERA, Milan. Směšné lásky. Ilustrace Jiří Trnka (ilustrace), Miroslav Váša (autor obálky). První. vyd. [s.l.]: Československý spisovatel, 1970. 188 s. (Žatva)

• Milan Kundera
• Nikdo se nebude smát
• Já, truchlivý bůh

• Dílo Dílo:Směšné lásky ve Wikicitátech
• ČSFD.cz: Nikdo se nebude smát (1965)
• ČSFD.cz: Já, truchlivý Bůh (1969)