Slohový postup

Slohový postup informační (nebo také prostě sdělovací či oznamovací) je považován za základní a kompozičně nejjednodušší, jelikož se jím pouze konstatují (objektivní, aktuální) fakta, existence jevu, předávají se jím základní informace bez vyjádření vztahů mezi nimi, bez zvláštního vysvětlování, zdůvodňování. Může podávat údaje jednotlivě, pomocí výčtu, enumerace, a to v libovolném pořadí (komutabilnost), proto jsou častější jmenné výrazy, chybějí výrazy zajišťující kohezi textu (enumerace je často asyndetická), výrazy rozvíjející syntax. „Pri informácii sa nesleduje nadväznosť, plynulosť ani kontinuita faktov, lebo každý z nich má význam sám osebe bez zreteľa na stavbu textu, v ktorom ho použijeme“[22] Podle Mistríka[23] enumerace s nekohezností souvisí, obě vyplývají z kontextové nezakotvenosti; enumerace je navíc ukazatelem bohatosti a pestrosti lexika postupu a ta je zase ukazatelem přítomnosti informačního slohového postupu ve slohovém útvaru. Mohli bychom však do vztahu uvést i nekoheznost a komutabilnost, jelikož právě absencí kohezních prvků a pravidel návaznosti je záměna jednotlivých částí věty (někdy i celých vět) možná. Někdy je však pořadí závazné, a to „obyčajne z dôvodov konvenčních alebo z dôvodov určených logickými vzťahmi existujúcími medzi členmi enumeračného radu“.[24] Aktualizovanost tu znamená novost informací a objektivnost spočívá v konkrétních a přesných údajích.
Informační slohový postup se uplatňuje hlavně ve stylu administrativním (zákony, předpisy, úřední dopisy, protokoly, přihlášky, hlášení …), publicistickém (inzerát, zprávy v tisku, televizi…) a prostěsdělovacím (krátká sdělení, běžný rozhovor, osobní dopis, pozvánka, inzerát…). Mistrík[25] uvádí i slovníky a encyklopedie.

Slohový postup popisný podává řadu charakteristických rysů, vlastností určitého jevu, děje. Opět tu důležitou roli hraje enumerace, a to buď podle nějakého systému umožňujícího jednodušeji si vytvořit představu o popisovaném (popis směřující od důležitého k méně důležitému, od celku k částem, od povrchu k hloubkové struktuře, popis dějů podle pořadí jejich průběhu v čase …), nebo libovolně. Podle Encyklopedického slovníku češtiny[26] je systémovost (vedle dalších rysů, např. objektivnosti, terminologičnosti …) charakteristická spíše pro projevy odborného stylu, kde existují určitá závazná pravidla pro vyjadřování. Slančová však připomíná, že „vlastnosti sú často interpretované zo zorného uhla produktora, preto aj ich poradie zvyčajne sleduje komunikačnú stratégiu produktora, ktorý jednotlivé informacie hierarchizuje […], znamená to teda, že nie sú vždy pevne zviazané logikou, vyplývajúcou z podstaty zachytávanej skutočnosti“.[27]
Slohový postup popisný je podle Mistríkovy tabulky podobný postupu informačnímu, resp. sdílejí tři stejné vlastnosti (nekoheznost, enumerativnost, komutabilnost). Tyto vlastnosti se však nemusejí u obou postupů projevovat stejně; např. oba postupy sdílejí nekoheznost, „ibaže inkohéznosť v informačnom s. p. ide až do vnútra vetnej konštrukcie, kým inkohéznosť opisného s. p. sa týka hl. tematických komponentov textu“.[28] Jinde autor uvádí, že: „ide o inkohéznost v kontexte, nie v súvetí“.[29] Slohový postup popisný se realizuje na celku větším než jedna věta a tento celek může fungovat v rámci kontextu samostatně. Enumerace je tady více prostupována spojkami, kdežto „v informačnom postupe je prevažne asyndetická, navonok akoby mechanická, hranice pripájaných členov sú ostré“.[29] Komponenty enumerace tvoří také větší celky, než je tomu u informace, a také je enumerace systémovější, logičtější, a tudíž je i komutabilnost omezenější. Gnómičnost popisu znamená nadčasovou platnost vyjádření, gramaticky je ale nejčastěji užíván prézens. Subjektivnost popisu spočívá v autorově subjektivním vnímání a prožívání reality, každý pro popis použije jiný přívlastek (jeden z nejtypičtějších výrazů popisného postupu) vyhovující jeho vnímání. Mistrík ale poukazuje na skutečnost, že „opis sa často chápe nesprávne, ako keby jeho podstata spočívala vo výbere a používání ozdobných slov, zvláštnych výrazov, epitet. V opisnom slohovom postupe však ide primárne o zachytenie vlastností vôbec. Iba zhodou okolností sa v takomto štylizačnom procese stretajú dve veci: opisovanie vlastností a používanie zvláštnych slov“.[30]
Charakteristika popisného slohového postupu a rozdíl mezi ním a postupem informačním by se daly shrnout Mistríkovým výstižným konstatováním: „Opis je kresba vlastností, informácia je výpočet faktov“.[30]
Slohový postup popisný se uplatňuje ve všech stylech, a proto má mnoho modifikací. Podle Hubáčka[31] se nejčastěji uplatňuje ve stylu uměleckém a odborném.

Slohový postup vyprávěcí podává dynamickým způsobem průběh nějakého jedinečného (reálného nebo fiktivního) děje. Oproti předchozím slohovým postupům je postup vyprávěcí postaven hlavně na slovesech (a dalších výrazech vyjadřujících dynamičnost), která projev dynamizují a situují na časové ose. Oproti předchozím postupům je také kohezní(a koherentní), což je zajištěno množstvím konektorů, ale také částečně i dějem samým, který je rozvíjen v časové posloupnosti nebo příčinnou souvislostí. Děj také zajišťuje sukcesivnost postupu. Mistrík[32] rozlišuje sukcesivnost objektivní, danou gramatickým časem(a také časovými spojkami a příslovci), a subjektivní, danou vypravěčem. S kohezností a sukcesivností souvisí také explikativnost. Mistrík[33] o ní říká, že je ji zde třeba chápat jako prvek potlačující enumerativnost, jelikož vyprávění se nerozvíjí pouze sledem sloves, ale také jejich rozvíjením pomocí dalších výrazů, věty jsou rozvitější. Findra[34] navíc tvrdí, že jednotlivé motivy nejsou v ději rozprostřeny jen chronologicky, ale i příčinně. Aktualizovanost, další vlastnost vyprávěcího postupu, spočívá v zařazení děje na časovou osu vlivem gramatického času sloves, ale i „slovesným vidom, modálnosťou alebo obmedzovaním trvania v prítomnosti pomocou slov typu už, ešte, len, znova, denne, dnes, práve, teraz atď.“[35] Subjektivnost je jasně daná autorem projevu, protože ten rozhoduje o způsobu podání a volbě prostředků.
Vyprávěcí slohový postup se uplatňuje hlavně ve stylu uměleckém (umělecké vyprávění), kde je kombinován s jinými slohovými postupy, případně ve stylu prostěsdělném (běžné vyprávění příhod, zážitků), méně v publicistickém (součást reportáže, fejetonu…). „Ve věcných stylech se tento postup užívá jen málo, častěji je suplován popisem děje“.[36]

Slohový postup výkladový (explikativní) výstižně charakterizuje Slančová: „Výkladový slohový postup je kompozičný princíp uplatňujúcí sa pri zachytení vnútorných vzťahov medzi faktmi, a to najmä vtedy, keď je hlavné komunikačné úsilie zamerané na objektívne zachytenie vnútornej logiky nadčasovo chápanej komunikovanej skutočnosti“[37]. Její definice explicitně nebo implicitně vyjadřuje všechny vlastnosti výkladového slohového postupu: tímto postupem chceme zachytit vztahy, nějakou návaznost, musí tedy být kohezní (a koherentní); pokud je postup kohezní, je tedy spíše explikativní než enumerativní, a koheznost a explikativnost vylučují komutabilnost, postup je tedy dále sukcesivní; objektivnost a gnómičnost jsou zmíněny přímo. Ze všech slohových postupů je nejkoheznější, vlastně musí být, jelikož se jím snažíme vyjádřit složité vnitřní vztahy, rozvíjet složité myšlenkové pochody, což se neobejde bez množství různých kohezních prvků (spojky, předložky – typicky hypotaktické a sekundární, deiktická slova, záměrné opakování slov, zvláště pak termínů, řadové číslovky hierarchizující obsah…) a složitější syntaxe.
Rozvíjení syntaxe, množství spojovacích prvků, terminologie – to vše přispívá k intelektualizaci jazyka. Mistrík připomíná, že na složitost výkladového postupu lze usuzovat už z grafiky textu: „bohato sa využívajú interpunkčné znamienka na členenie textu v priestore […] zátvorky, pomlčky, bodkočiarky, dvojbodky, úvodzovky atď. Pracuje sa s príkladmi uvedenými obyčajne iným typom písma“[38]. Přítomnost explikativnosti ve výkladovém postupu je jasná – úkolem výkladu je explikovat, vyložit, vysvětlit. Podle Mistríka[39] na explikativnost ukazují jevy jako časté opakování výrazu pro jev, kterého se výklad týká (jev je totiž zkoumán z mnoha úhlů pohledu), opakování pomocných slov (je jich málo), složitější věty a s tím spojené častější užívání předložkových pádů. Charakteristická je pro výkladový postup i sukcesivnost, která je svázaná s kohezností a explikativností, „zabezpečuje ju logicko-příčinná postupnosť obsahovo-tematických segmentov, motívov, ktorá sa môže posilňovať aj ich chronologickou následnosťou“.[40] Gnómičnost výkladu spočívá v nadčasové platnosti vykládaných faktů. Objektivnost se projevuje předkládáním ověřitelných faktů, argumentací, užíváním terminologie a vůbec přesností vyjádření.
Výkladový slohový postup je stěžejní pro odborný styl, výklad jako útvar (což platí obecně pro útvary odborného stylu) je z kvantitativního hlediska dnes velmi progresivní. Postup se více a více mísí s jinými postupy s klesající odborností výkladu (např. popularizační texty). Využívá se i v publicistickém stylu. Útvary využívajícími výkladový slohový postup jsou např. přednáška, odborné referáty, diskuze, články, monografie či učebnice.

Slohový postup úvahový se někdy vyděluje z postupu výkladového, někdy stojí samostatně. Mistrík[41] nepovažuje úvahovou strukturu za rozdílnou od výkladového postupu. Rozdíl mezi nimi je však v autorově subjektivnějším pojetí vykládaného tématu, „v předkládání (prezentaci) autorových osobních názorů, zamyšlení, hodnocení, postojů k jevům skutečnosti a především argumentů […], a to se odráží i ve volbě jazykových prostředků, často hodnotících a expresivních“.[42] Úvahový postup se uplatňuje v odborném stylu (zvláště v humanitních vědách), specificky v uměleckém a prostěsdělném stylu. Hlavními útvary jsou úvaha a esej.

Slohový postup dialogický je vydělován pouze v Mistríkově pojetí.[43] Ostatní slohové postupy jsou monologické, protože jsou tvořeny jen jedním autorem. „Dialogický s. p. utvárajú najmenej dvaja autori, kt. sice hovoria oproti sebe ako samostatní účastníci textu, no architektonika textu v podstate pôsobí jako skĺbený, jednotný a homogénny celok“.[44] Vlastnosti dialogického postupu jsou nekoheznost, explikativnost, sukcesivnost, aktualizovanost, subjektivnost. Mistrík[45] nekoheznost zdůvodňuje účastí více autorů, dialog chápe jako souvislý (návaznost, postupnost kroků), ale ne jako ucelený (sledování jednoho záměru). Přesto tvrdí[46], že dialog musí obsahovat konektory (mezi nimi i pro dialog specifické kontaktové konektory). Nesledování jednoho záměru či stavění proti sobě do značné míry opozitní repliky charakterizují subjektivnost dialogického postupu. O explikativnosti Mistrík říká: „Explikatívnosť dialogického s. p. je daná tým, že dialóg by sa prakticky nemohol vyvíjať, keby repliky boli nezrozumiteľné. Dialóg sa realizuje s cieľom objasniť to, čo je zainteresovaným účastníkom rozhovoru nejasné“.[47] Sukcesivnost je důležitá pro srozumitelnost a je charakterizována nemožností zaměnitelnosti replik.
Dialogický postup má mnoho podob v závislosti na stylu komunikace. Slančová se domnívá, že „diferenciácia dialogický – monologický typ textu je diferenciáciou z inej roviny, z iného uhla pohľadu než uvedené členenie makroštruktúr. Dialogicky alebo monologicky sa môžu realizovať všetky štyri základné slohové postupy“.[48] Argumentuje dále např. tím, že každý účastník si může pro komunikaci zvolit svůj vlastní slohový postup.
Pokud něco takového jako slohový postup dialogický existuje, je trochu problémové ho na základě Mistríkových dvojic vlastností vymezit. Jednotlivé vlastnosti, které Mistrík u dialogického postupu uvádí, se mohou vzájemně vylučovat, např. inkoheznost a explikativnost. Findra tvrdí, že „jednoznačne platí, že text, ktorý je enumerativný, zákonite je aj inkohézny a komutabilný, zatiaľ čo text, ktorý je explikatívny, je kohézny a sukcesívny“.[49]

Slohový postup řečnický zvlášť vyděluje Hubáček.[50] Přestože „využívá zejména slohového postupu výkladového a úvahového, jako samostatný se vyděluje na základě specifického způsobu volby a využití jazykových prostředků v oficiálních veřejných mluvených projevech s prvky persvaze […], disponuje tzv. řečnickými figurami, které pomáhají zvyšovat názornost, sugestivnost, případně i dramatičnost“.[51] Jako útvary Hubáček vyděluje proslov, projev, různé typy řečí (slavnostní, politickou a další), náboženské kázání, využívá se také při přednáškách, diskuzích, polemice atd.

Horecký[16] vyděluje slohový postup přesvědčovací na základě mínění, že vedle informování, popisování, vypravování a vykládání existuje i přesvědčování jako postup. Za významný jej považuje zejména v publicistice a rétorice, jejichž cílem je si adresáta získat, ovlivnit ho, k čemuž jim ale podle Horeckého čtyři tradiční postupy nestačí. Argumentuje např. psychologickým poznatkem, že přesvědčování, persvaze je nejúčinnější metodou ovlivňování[52] a že „argumentovanie nie je iba dokazovanie, ale aj presviedčanie o pravdivosti tézy a o účelnosti jej prijatia adresátom“ (Horecký 1988, 68). Jako útvar by pak vznikl argumentační text.
Podle Čmejrkové se však „v tradici české stylistiky […] mnohem více pozornosti věnuje postupům výkladovým a úvahovým, zatímco argumentační postupy – na rozdíl od prostředí anglosaského – jsou neprávem zanedbávány“.[53]

O slohovém postupu návodovém uvažuje Jindra Světlá v článku „Návod jako slohový postup a typ textu“ (2002). Ještě před ní návod mezi slohové postupy zařazoval např. Josef Filipec[54]Ten považuje slohový postup výkladový za základ pro postup úvahový a návodový, přičemž v praxi se tyto dva postupy různě mísí právě s postupem výkladovým (nebo jinými). Výkladový a návodový postup chápe jako podobné z hlediska jejich záměru, což je aplikovatelnost jejich výkladu. Návod je však navíc typický imperativním tónem a zaměřením k naučnosti. Filipec doslova píše: „S tímto postupem se setkáváme hlavně v učebnicích, zakládajících se na zásadě: To musíš vědět, abys mohl zdárně jednat, abys mohl zdárně vyřešit daný úkol ap.“[55] Podrobněji postup návodový charakterizuje Jindra Světlá: „Slohový postup návodový je založen na vystižení řady jednotlivých úkonů, jimiž má autor příjemce textu instruovat, jak má něco (u)dělat, aby dosáhl předem známého a očekávaného cíle. Aplikace návodu má vést např. k vytvoření nového výrobku podle vzoru, k dokončení polotovaru, k sestavení celku z částí apod. nebo k získání určité dovednosti, umožní používání hotového výrobku apod. […] Instrukce mají adresáta přimět k činnosti“.[56] Postup návodový ale podle Světlé může být doplňován i o prvky popisné a informační a může též přecházet ve výklad s rostoucí odborností. Vlastností textu má být srozumitelnost, explicitnost, kompletnost a souvislost (časová a logická návaznost). V Mistríkových termínem by tedy šlo o text kohezní, sukcesivní a spíše explikativní, i když jde v podstatě o enumeraci dílčích činností. Instrukce musejí být spojeny „záměrem autora, cílem textu, jedním tématem a progresivní časovou perspektivou“.[57]
Útvar návodového postupu je návod a jeho různé druhy. Návod se však převážně považuje za slohový útvar (jako dynamizovaný popis pracovního postupu) slohového postupu popisného.