Sestra Beatrice (opera)

Je temná noc nad ránem. Před vchodem do kaple kláštera je výklenek se sochou Panny Marie v životní velikosti, ozdobený skvostnými šaty, a před ním se modlí mladá řeholnice, sestra Beatrice, soše velmi podobná. Je nešťastná. Před čtyřmi roky vstoupila do kláštera, ale poté se zamilovala do prince Bellidora, s nímž si hrávala ještě co malá dívka. Ten ji nabádá, aby s ním z kláštera utekla, jinak prý láskou zemře. Beatricí zmítá prudký cit k princi i upřímná zbožnost, proto prosí Matku Boží o pomoc; pokud jí dá znamení, je odhodlána volání milence nepodlehnout.

Ale žádné znamení nepřichází, naopak vstupuje princ Bellidor, který nese Beatrici nádherné šaty. Přiměje dívku odložit řeholní závoj a roucho a žasne nad její krásou i podobností se sochou Panny Marie. Beatrice se vzpouzí a váhá, ale bez zjevné podpory Panny Marie brzy podléhá kouzlu polibků. Již je čas na matiny, které měla Beatrice odzvonit, a brzy mají přijít ostatní řeholnice, Bellidor naléhá na odchod. Beatrice složí svůj hábit a položí jej Madoně k nohám na opatrování, naposledy čeká na znamení, ale socha zůstane nehybná. Beatrice a Bellidor prchají.

Stejné místo. Socha Panny Marie procitá, pomalu sestupuje z piedestalu a přes své šaty si přehazuje Beatricin hábit a závoj. Znovu zapálí zhaslou lampu, připravuje koš s ošacením pro chudé, jež měla dnes Beatrice, a zpívá si k tomu. Přichází první žebravé dítě, malá Alette. Je překvapena, že zde „Beatrici“ nachází; její bratři ji prý viděli odjíždět s princem, dokonce s ní mluvili. A přitom je Beatrice v klášteře jako vždy, jen její úsměv je ještě kouzelnější a hvězdy v jejích očích jasnější. Pomalu přicházejí další děti, žebráci a mrzáci, nevěřícně si prohlížejí „Beatrici“, která jim rozdává šatstvo z košíku. A toto šatstvo zázračně září a blýská a košík se zdá bezedný. Ohromení chudáci přijímají dary, dokud nenajde doba modliteb a dárkyně je nevyzve k odchodu.

Přicházejí ostatní řeholnice v čele s abatyší. Ta jí vyčítá, že se opozdila se zvoněním k ranní pobožnosti, a ukládá jí půst. Pak si všimne, že socha Panny Marie z výklenku chybí. „Beatrice“ na otázky po jejím osudu neodpovídá. Podivná záře z ní vycházející přiměje řeholnice, aby nadzvedly Beatricino roucho, a když na své sestře naleznou šaty, jimiž byla ozdobena socha Panny Marie, jsou zděšeny touto svatokrádeží. Všechny se na ni sesypou – sestra Églantine nejmírněji, sestra Régine nejpřísněji – a abatyše nechává povolat klášterního kaplana. Ale ani jemu „Beatrice“ na otázky neodpovídá. Proto ji káže potrestat: ať ji ostatní řeholnice odvedou do kaple před oltář a nemilosrdně zbičují svými uzlovatými opasky.

Sestry tak učiní avšak po chvíli začne z kaple vycházet záře a ozve se zpěv andělského sboru. Řeholnice ve zmatku vybíhají z kaple: jejich opasky se jim v rukou proměnily v nádherné květiny. Všechny řeholnice i kaplan vidí, že se stali svědky zázraku: sestra Beatrice je svatá a oni na ní zhřešili. „Beatrice“ vychází z kaple, jako by se nic nestalo, a chápe se svých běžných úkolů.

Uplynulo dvacet let, je opět noc nad ránem, venku zuří sněhová bouře. Stejné místo, jen socha Panny Marie je opět na svém místě a Beatricin hábit jí leží složený u nohou. Brankou se vpotácí zšedivělá, vyhublá ženština v roztrhaných, promočených šatech. Je to Beatrice, která prožila obrovská neštěstí; teď cítí svůj konec a chce požádat, aby mohla naposledy spočinout ve svém klášteře, i když pro své hříchy neočekává po smrti více než pekelné strasti. S překvapením nalézá svůj řeholní oděv a obléká si ho. Vysílena klesá. V tu chvíli přicházejí ostatní řeholnice, i ony zestárly. Vrhají se k ležící postavě, myslí, že Beatrice zemřela, ale podaří se jim ji ještě vzkřísit. S překvapením a radostí shledávají, že Matka Boží se vrátila na svůj podstavec.

Beatrice je pomalu rozeznává a snaží se jim vyprávět, jaký byl její příběh od odchodu z kláštera – princ jí měl za tři roky dost a ona upadla do bídy a neřesti, tři děti jí umřely a čtvrté sama zabila, když neměla čím utišit jeho hlad... Ale sestry to považují jen za jakési předsmrtné pokušení či agonii. Přesvědčují Beatrici, že žuila celou dobu s nimi a žila jako světice příkladem pro ně všechny i široké okolí. Ani na chvíli neopustila jejich blažený klášter a neokusila zlého, hříšného světa za jejich branami. Beatrice umírá nechápajíc: „Žila jsem ve světě, kde jsem nevěděla, proč ta nenávist a špatnost; a umírám v jiném, kde nevím, proč ta dobrota a láska…“