Senát Národního shromáždění ČSR

Senát Národního shromáždění byla horní komora Národního shromáždění (parlamentu) Československé republiky v letech 1920–1939.

Senát Národního shromáždění republiky Československé
Thunovský palác, sídlo senátu
Druhhorní komora
Členů150
Poslední volby19. května 1935
SídloPraha, Československo
Souřadnice50°5′21″ s. š., 14°24′14″ v. d.

Vznik

Předchůdkyní prvorepublikového senátu Národního shromáždění ČSR byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady.

Dne 29. února 1920 byla přijata ústava, která po vzoru Rakouska-Uherska, Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z poslanecké sněmovny s 300 členy a 150členného senátu. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do sněmovny na 6 let, do senátu na 8 let. Členem sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do senátu se konaly v květnu 1920.

Role senátu

Vzhledem ke stejnému volebnímu systému a současnému ukončování volebního období obou komor bylo politické rozložení obou komor prakticky stejné, a tak senát nemíval jiný názor než poslanecká sněmovna. Rozhodující politické půtky se odehrávaly na poslanecké půdě a senát došlé zákony jen víceméně automaticky schvaloval. Výjimku tvořily dva případy, v nichž senátoři plnili úlohu parlamentní pojistky. V roce 1920 socialističtí poslanci prosadili značný rozpočtový schodek, načež vláda pohrozila demisí. Senát nato ale deficitní rozpočet odmítl a dal tak možnost svým kolegům ze sněmovny hlasovat odlišně. V roce 1926 došlo k parlamentní krizi, během níž se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament nebyl schopen schválit jediný zákon. Na půdě senátu se dohodla koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály a po překonání krize v poslanecké sněmovně byla vytvořena první vláda, na které se zúčastnily jak etnicky československé, tak německé strany.

„ Tolik tedy vidíme, že tento senát jest zbytečný. Senát má býti podle theorie obranou proti despotismu dolní sněmovny. Ale kdyby naše sněmovna náhle jednou zahořela despotickým zápalem, náš senát, kost z její kosti, by jí v tom nezabránil, nýbrž po důrazném a důstojném rozkladu svého předsedy o rovnoprávnosti obou sněmoven bral by na onom despotismu živý podíl. Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů, jsou voleni týmž způsobem (jakýsi rozdíl ve stáří volících i volených nemůže tu hráti role, neboť pět nebo deset let není dostatečnou ochranou proti pošetilosti), a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých? “
— Ferdinand Peroutka[1]

Předpověď Ferdinanda Peroutky se naplnila na sklonku roku 1938, kdy stálý výbor Národního shromáždění, složený z poslanců i senátorů, v rozporu s ústavou a bez náhrady zrušil téměř sto poslaneckých a senátorských mandátů. Následně se příslušníci obou komor parlamentu podíleli na „zjednodušení politického systému“, kdy byly některé politické strany zakázány (KSČ) a jiné sloučeny do jedné vládnoucí (Strana národní jednoty) a jedné opoziční strany (Národní strana práce); strany národnostních menšin měly mít status pozorovatele. Posléze také zmocňovacím zákonem senát spolu se sněmovnou převedl část zákonodárné moci na vládu a prezidenta, čímž uskutečnil přechod od parlamentní demokracie k protofašistickému autoritativnímu režimu (viz druhá republika).[2][3]

Sídlo

Prvorepublikový senát Národního shromáždění sídlil v Thunovském paláci ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně, v prostorách dřívějšího zemského sněmu a pozdější České národní rady a poté Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Seznam předsedů a místopředsedů
Č. Osoba Foto V úřadu od V úřadu do Subjekt Místopředsedové senátu
1. Cyril Horáček 26. května 1920 13. července 1920 RSČV František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner
2. Karel Prášek 13. července 1920 14. února 1924 RSZML František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner
3. Václav Donát 14. února 1924 18. února 1926 RSZML 1924 František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner
1924–1925 František Soukup • Václav Klofáč • František Valoušek • Wilhelm Niessner • Bohuslav Franta
1925–1926 František Soukup • Václav Klofáč • František Valoušek • Wilhelm Niessner • Jaroslav Brabec
4. Václav Klofáč 18. února 1926 30. listopadu 1926 ČSNS Václav Donát • Mořic Hruban • František Soukup • Wilhelm Niessner • Jaroslav Brabec
5. Mořic Hruban 30. listopadu 1926 12. prosince 1929 ČSL Václav Klofáč • Václav Donát • František Soukup • Josef Böhr • Jaroslav Brabec • Karol Krčméry
6. František Soukup 12. prosince 1929 21. března 1939 ČSDSD
NSP		 1929–1935 Václav Klofáč • Václav Donát • Mořic Hruban • Karl Heller • Jozef Buday • Emanuel Trčka
Josef Luksch • Vilém Votruba • Josef Kahler
1935–1939 Václav Klofáč • Václav Donát • Mořic Hruban • Karl Heller • Jozef Buday • Otakar Bas

Reference
  1. Ferdinand Peroutka: Politická role senátu, Přítomnost. Nezávislý týdeník, č. 2, 24. ledna 1924
  2. WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část II. Otázka formální kontinuity mezi právním stavem, přivoděným zářijovými a říjnovými událostmi roku 1938 a stavem dřívějším. [online]. Fronta.cz [cit. 2018-02-08]. Dostupné online.
  3. WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část IV. Vládní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938. [online]. Fronta.cz. Dostupné online.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.