Semjon Byčkov

Narodil se roku 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), tehdejším Sovětském svazu, do židovské rodiny. Jeho bratr Jakov Kreizberg (1959–2011) byl také americko-ruský dirigent. Jejich prapraděd působil jako dirigent Oděského národního akademického divadla opery a baletu. Semjon Byčkov studoval deset let na hudebně zaměřené sborové škole Michaila S. Glinky, ve třídě u pedagoga dirigování Poltavceva a učitelky hry na klavír Kurnavinové. Po ukončení studia pokračoval na leningradské Konzervatoři N. A. Rimského-Korsakova ve třídě profesora Ilji Musina. První dirigentskou zkušenost učinil během studií v devatenácti letech.[3]

Při studiu konzervatoře hrál také volejbal za Dynamo Leningrad.[3] Roku 1973 vyhrál Rachmaninovu dirigentskou soutěž, ovšem úřady mu po jeho žádosti o výjezdní víza zakázaly uplatnit cenu pro vítěze – příležitost dirigovat Leningradskou filharmonii.[4] Jeho rodina negativně snášela antisemitský přístup státu,[3] a tak se Byčkov v důsledku svých kritických postojů vůči sovětskému komunistickému režimu rozhodl v roce 1974 zemi opustit, se stodolarovým obnosem. Odcestoval tak do Vídně.[4]

V roce 1975,[3] ve věku dvaceti dvou let, opustil Vídeň a v emigraci pokračoval přes Itálii do Spojených států amerických.[4] Následně absolvoval newyorskou konzervatoř Mannes School of Music na Upper West Side, jednu ze součástí univerzity The New School. V univerzitním ansámblu Mannes College Orchestra se ujal role dirigenta.[3]

V letech 1980–1985 pracoval jako hudební ředitel lokálního tělesa Grand Rapids Symphony v michiganském Grand Rapids a zároveň působil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Buffalo Philharmonic Orchestra. Americký debut za dirigentským pultem učinil v newyorské městské opeře New York City Opera, kde 30. září 1981 řídil Bizetovu Carmen.[5] Celkem odehrál šest představení.

V roce 1985 se stal hudebním ředitelem Buffalské filharmonie a na této pozici setrval další čtyři roky. Americké občanství přijal 4. července 1983.[6] Působení na buffalské scéně mu přineslo mezinárodní ohlas. V roce 1986, kdy obdržel pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a amsterdamského Royal Concertgebouw Orchestra, podepsal desetiletou nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Philips Classics Records. První vydanou deskou se pro něj stala Šostakovičova Symfonie č. 5, op. 47 ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky.[6][7][8] V newyorské Metropolitní opeře nastudoval opery Boris Godunov (2004) a Othello (2007, 2012).

V letech 1989–1998 působil na pozici hudebního ředitele pařížského tělesa Orchestre de Paris, založeného v roce 1967. Roku 1990 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie, o dva roky později byl do stejné funkce jmenován na florentském hudebním festivalu Maggio Musicale Fiorentino, v roce 1997 pak přijal místo šéfdirigenta kolínského Symfonického orchestru WDR a v další sezóně šéfderigenta drážďanské Semperovy opery.[9] V Kolíně nad Rýnem setrval do roku 2010 a během německého angažmá nahrál Brahmsovy stěžejní Symfonie č. 1–4, Šostakovičovy Symfonie č. 4, 7, 8, 10 a 11, Mahlerovu Symfonii č. 3, Rachmaninovy Zvony a Tři symfonické tance, Straussův Život hrdinův a Alpskou symfonii, Verdiho Requiem, stejně jako Straussovy opery Elektra, Daphne a Wagnerova Lohengrina, jenž se stal nejlepší nahrávkou roku 2010 v hodnocení časopisu BBC Music Magazine.[10][11]

V sezóně 2003 debutoval na londýnské scéně Royal Opera House v Covent Garden nastudováním opery Richarda Strausse Elektra.[12] Téhož roku zde navíc dirigoval Musorgského dílo Boris Godunov. V Covent Garden postupně řídil operní díla Piková dáma (2006), Lohengrin (2009), Don Carlos (2009), Tannhäuser (2010),[13] Bohéma (2012) a Žena beze stínu (2014). Na prknech milánské Scaly realizoval Toscu (1996) a Elektru (2007), v Turínu pak řídil Dona Carlose (2006). Během festivalu Maggio Musicale Fiorentino uvedl vítěznou produkci Janáčkovy opery Její pastorkyňa (1993), Schubertovu jedinou operu Fierrabras (1995) a Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu (1997). V Pařížské národní opeře se poprvé představil uvedením Verdiho Maškarního plesu (2007) a za dirigentský pult se vrátil Tristanem a Isoldou (2009). Ve Vídni doprovodil představení Elektry (2000), Tristana a Isoldy (2001), Daphne (2003) a Lohengrina (2005). Konečně na letním Salcburském festivalu se podílel na realizaci Růžového kavalíra od Richarda Strausse (2004).[11]

Roku 2012 Byčkov vystoupil k 60. životnímu jubileu s Vídeňskými filharmoniky na koncertech ve Vídni a Tel Avivu.[14] Ve stejném roce pak přijal nově zřízenou dirigentskou pozici u Symfonického orchestru BBC, s nímž se opakovaně objevil na festivalu BBC Proms.[15]

Na londýnské konzervatoři Royal Academy of Music drží učitelské křeslo Otty Klemperera pro výuku dirigování. V roce 2015 získal ocenění „dirigent roku“ v rámci Mezinárodních operních cen (International Opera Awards) udílených časopisem Opera.[3][16]

V letech 2016–2017 se v rámci 121. sezóny České filharmonie stal jedním z hostujících dirigentů českého hudebního tělesa s plánem uvedení dvou programů.[17] U příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Havla nastudoval s Českou filharmonii Dvořákovu Symfonii č. 9 (Novosvětskou), kterou dirigoval 5. října 2016 na slavnostním večeru v Rudolfinu.[18][19] Pro vydavatelství Decca Records byl jmenován uměleckým ředitelem Čajkovského projektu, s cílem natočení kompletního seznamu symfonií ruského skladatele.[17]

Dne 16. října 2017 podepsal s generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem smlouvu, na jejímž základě se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie na pětileté období, s účinností od sezóny 2018/2019. Hlavními hostujícími dirigenty byli jmenováni Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.[1][2]