Satoši Ómura

V roce 1963 absolvoval chemii na univerzitě v Jamanaši. Magisterský stupeň studia ukončil na Tokyo University of Science. Postgraduální titul (Ph.D.) pak nejdříve získal roku 1968 ve farmakologii na Tokijské univerzitě. Druhý doktorát obdržel v oboru chemie roku 1970 na Tokyo University of Science.[4]

Od roku 1965 působil jako vědec na Kitasatově institutu a přednášel na Kitasatově univerzitě v tokijském Minatu. Obě instituce byly v roce 2008 sloučeny. Prezidentem institutu se stal roku 1990 a k roku 2015 zde pracoval jako emeritní profesor. Mimoto byl v roce 2005 jmenován profesorem chemie na Wesleyanově univerzitě v connecticutském Middletownu.

Ve vědecké dráze se spolupodílel na vývoji léčiv vyrobených z aktivních látek přirozeně se vyskytujících v mikroorganismech.[4][5][6] Objevil třináct nových bakteriálních rodů, včetně Kitasatosporia, Longispora a Arbophoma, a také čtyřicet dva kmenů. Extrahoval přes 470 organických sloučenin, řadu z nich s jedinečnou chemickou strukturou, které byly využity jako antibiotika.[7]

Spolu s americko-irským parazitologem Williamem C. Campbellem převzal Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství, když byl oceněn přínos v podobě nové léčby parazitárních onemocnění způsobených hlísticemi.[2][3][6] Profesně se zabýval výzkumem půdních bakterií rodu Streptomyces. Z něho se mu podařilo izolovat kmen Streptomyces avermitilis, produkující makrocyklické laktony avermektiny, u nichž byly prokázány antiparazitární účinky. Campbell následně vyvinul léčiva, jejichž hlavním reprezentantem se stal ivermektin. Světová zdravotnická organizace začala avermektiny masivně používat od 80. let dvacátého století v léčbě proti onchocerciáze (říční slepotě), elefantiáze a dalším parazitárním onemocněním.[8]

Druhá část Nobelovy prémie připadla čínské farmakoložce Tchu Jou-jou za novátorskou terapii malárie.[3]