Saské války

Sasové již za Pipina Krátkého (751–768) platili Franské říši vysoký tribut, aby si vykoupili mír. Franko-saské války na plno vypukly roku 772 poté, co byl saskou výpravou vypleněn a vypálen franský kostel v Deventeru. To přimělo Karla Velikého, aby ještě téhož roku v čele franských vojsk napochodoval do pohanského Saska s úmyslem si jej podrobit. Válka probíhala nelítostně a protáhla se až do roku 804, kdy byl zlomen poslední odpor saského odboje.

Franská říše r. 481–814

V období 772–799 podnikají Frankové Karla Velikého do Saska téměř každoroční válečné nájezdy, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou víru, která byla duchovním tmelem saského odboje. Sasové navzdory opakujícím se porážkám Frankům vytrvale vzdorovali a pod vedením šlechtice Widukinda se uchylovali k nájezdům proti Franské říši, jakmile Karel Veliký byl zaměstnán bojem jinde. Sasko se Frankům podařilo zlomit až poté, co byla roku 772 nebo 773 zbořena významná saská svatyně Irminsul a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle Capitulatio de partibus Saxoniae)[1]. Přibližně v roce 780 uzavírá Karel spojenectví s obodritským knížetem Vlčanem proti Sasům. Obsah aliance dnes není znám, ale franští kronikáři vnímají Vlčana jako vazala Karla Velikého[2], roku 795 umírá v boji se Sasy a knížetem se stává jeho syn Dražko.

V roce 782 Sasové napadají území Chattů (pozdější Hesensko) ve Franské říši, ale tento germánský kmen byl již plně christianizován a začleněn do Franské říše. Ve stejné době se proti Frankům bouří také sousední Frísové a Sasové nabírají druhý dech, upouštějí od taktiky loupeživých nájezdů a volí přímé střety s úmyslem Franky vyhnat. V bitvě o Süntelu sice Widukind porazil celou franskou armádu, ale podpory se mu dostávalo jen převážně od saského rolnictva, naopak mnozí šlechtici přešli na stranu Franků. Téhož roku nechal Karel u Verdenu popravit 4 500 Sasů, kteří se bránili christianizaci. V roce 785 se Widukind, patrně si uvědomující bezvýchodnost situace, nechává pokřtít a Karlovi přísahá věrnost, ale záhy poté mizí. Někteří vyslovili domněnku, že byl Franky odstaven do ústraní a zbytek života prožil uvězněn v klášteře. V roce 792 povstávají Vestfálští Sasové v reakci na násilný nábor do válek proti Avarům a ostatní Sasové se k nim posléze přidávají, jejich povstání je však zcela potlačeno v roce 794. V roce 798 Frankové spolu s Obodrity poráží Nordalbingské Sasy v bitvě u Bornhövedu.

Po těchto prohrách byla většina území Sasů konečně připojena k Franské říší a i následná povstání trvající do roku 804 byla trestána s exemplární krutostí. Nejsevernější Nordalbingie připadla slovanským Obodritům. Aby si Karel porobené Sasko trvale pojistil, nechal na saském území zřídit několik biskupství a přesídlit 10 000 Sasů do Neustrie, na severu a východě (na řece Labi) pak vytvořil řadu obranných marek proti Dánům a Slovanům.

Po smlouvě z Verdunu (843) připadlo téměř celé Sasko Východofranské říši.

• 
  Jezdecká soška Karla Velikého z 9. století v Louvru
• 
  Karel Veliký a Sasové, A. de Neuville, 1869
• 
  Zničení Irminsulu, H. Leutemann, 1882
• 
  Křest Sasů, A. de Neuville, 1869
• 
  Romantická socha Widukinda v Herfordu v Severním Porýní-Vestfálsku

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Saxon Wars na anglické Wikipedii.