Sarepta na Volze

Ruská carevna Kateřina II. Veliká vydala v letech 1762 a 1763 manifesty, kterými pozvala do Ruska, do oblasti Povolží, obyvatele evropských zemí. Její pozvání vyslyšeli zejména tisíce Němců, ale také obyvatelé Švýcarska, Nizozemska či Francie.[1] Mezi léty 1764 až 1772 bylo založeno 106 německých kolonií podél řeky Volhy. Jednou z nich byla Sarepta na Volze, založená nedaleko města Caricyn v srpnu roku 1765 potomky táboritů – českými a moravskými bratry z oblasti Horní Lužice (Herrnhut).[2] Táborité toto místo proslavili po celém světě pěstováním, výrobou a prodejem hořčice.[3][4]

V souvislosti s nájezdy kubáňských Tatarů a Kalmyků vyvstala otázka lepší ochrany kolonie. Na podzim roku 1768 tak bylo přistoupeno ke stavbě Sareptské pevnosti. Ta byla budována pravděpodobně podle holandského vzoru pod dohledem Opevňovací kanceláře z Petrohradu. Posádka pevnosti byla utvořena z vojáků caricynského garnizonu a caricynských kozáků.[5]

V roce 1771 byl postaven luteránský kostel, který byl o rok později vysvěcen. Osud Sarepty však nebyl jednoduchý. V roce 1774 neodolala náporu vojsk Pugačova a byla vypleněna. Několikrát byla také zasažena požárem. V roce 1823 při jednom z nich shořelo 37 domů. Avšak nehledě na tyto tragické události se Sarepta dále rozvíjela a během krátké doby se stala jedním z hospodářských a kulturních center Dolního Povolží.

V období Občanské války se Sarepta stala dějištěm bojů a sídlem vojenských štábů. V roce 1918 Sareptu navštívil Lev Trockij a přednesl projev před shromážděnými rudoarmějci a místními občany. V květnu 1920 byla Sarepta přejmenována na Krasnoarmejsk a Kostelní náměstí na Náměstí Svobody. Ke zásadním změnám došlo i v zemědělství, které bylo klíčovým zdrojem obživy místních obyvatel a v Krasnoarmejsku bylo založeno 6 kolchozů. Obyvatele Sarepty, především inteligenci, tvrdě zasáhly stalinské represe druhé poloviny 30. let. Stovky lidí byly zastřeleny, mezi nimi v roce 1938 například ředitel německé školy v Krasnoarmejsku. V roce 1939 byl uzavřen kostel a poslední kněz Konstantin Ruš byl odsouzen k deseti letům vězení. Přes dva tisíce obyvatel Sarepty byly deportovány do oblasti střední Asie v roce 1941. Zpět domů se mohli lidé vrátit až ve druhé polovině 50. let.

Ústředním bodem Sarepty se stalo obdélníkové náměstí, kolem kterého byly postaveny nejdůležitější budovy. Domy v Sareptě v mnohém připomínají německou architekturu.

Při přeměně Sarepty na pevnost byly v maximální míře zohledněny místní terénní podmínky. Ze severu byla k obraně využita rokle, na jejíž okrajích byly postaveny dva bastiony. Na jihozápadě kolonii přirozeně chránila řeka Sarpa a její příkrý břeh. Rokle, břeh řeky i vybudované náspy a příkopy byly obehnány dva metry vysokou palisádou. Celkem pevnost disponovala šesti bastiony, přičemž jeden z nich bránil most přes Sarpu.[5]

Plánek památkové rezervace Stará Sarepta

Do dnešní doby domy dochované v Sareptě představují nejstarší kamenné stavby ve Volgogradu. V roce 1989 získala Sarepta status památkové rezervace. Dekretem prezidenta Ruské federace byla prohlášena za kulturní památku a bylo založeno Muzeum Stará Sarepta. To zahrnuje 26 budov, z nichž 23 objekty jsou federálními památkami.

Luteránský kostel, dominanta Sarepty, byl zrestaurován v roce 1996 a obnoveny byly také varhany. Ty jsou jediné funkční ve Volgogradské oblasti. V kostele se každou neděli konají bohoslužby a jednou až dvakrát měsíčně varhanní koncerty.[6] Muzeum vydává vlastní noviny a spolupracuje s německými a ruskými kulturními středisky.[7]

Od roku 1989 se muzeum dále rozvíjí a přibývají nové interaktivní expozice. Ve zrestaurovaných budovách byla například zprovozněna knihovna nebo restaurace. Zároveň byly opraveny a návštěvníkům zpřístupněny sklepy několika domů. Kromě standardních prohlídek muzeum organizuje také vzdělávací akce a tematické prohlídky.