Povolžští Němci

V roce 1762 usedla na carský trůn manželka cara Petra III. carovna Kateřina II. někdy známá pod přízviskem Veliká. Kateřina II. vlastním jménem Sofie Frederika Augusta pocházela ze Štětína a byla etnická Němka. Po nástupu na trůn provedla několik významných reforem a v letech 1762–1763 pozvala Evropany (kromě Židů) do Ruska jako kolonizátory. Zaručila jim svobodu vyznání, jazyka a jejich kultury.

Lidé z Anglie či Francie byli většinou více zainterestování možnosti nového života v jejich koloniálních panstvích. Další země jako Rakousko zakázaly emigraci ze země. Největší ohlas našla výzva u Kateřinin krajanů v rozdrobeném a slabém Německu. Osadníci přišli převážně z Bavorska, Bádenska, Hesenska, Falce a Porýní. Ti, kteří přišli, začali hned využívat výhod, které jim Kateřininy zákony vyhrazovaly (např. nemuseli sloužit v armádě).

Německá vesnice Streckerau 1920 (dnes Novokamenka u Saratova)

Po nástupu bolševiků k moci a jejich prohlášení, že každý národ v Rusku má právo na sebe určení vznikla v roce 1924 tzv. Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců. Němčina měla funkci úředního a vyučovacího jazyka vedle ruštiny. Hlavním městem republiky se stal Pokrovsk, roku 1931 přejmenován na Engels.

Když 22. června 1941 Německo napadlo SSSR, Stalin se začal obávat, že by Povolžští Němci mohli začít spolupracovat s rychle postupujícím Wehrmachtem. Dne 28. srpna 1941 dal příkaz, aby byla Volžsko-německá ASSR rozpuštěna a etničtí Němci byli přesídleni na východ za Ural. Přesídleno bylo okolo 400 000 Němců, jejichž novým domovem se stal převážně Kazachstán, střední Asie a Altaj. Mnoho Němců skončilo v pracovních táborech a třetina se jich už nevrátila. Následně byl vydán zákaz etnickým Němcům sloužit v Rudé armádě.

Němci se už nikdy nevrátili do své domoviny v povodí Volhy. Několik desítek let měli návrat přímo zakázaný. Mnoho jich tak zůstalo na Sibiři a ve střední Asii. Po počátečním období represí se nakonec Němci v nových oblastech usídlili, jejich počet začal narůstat a stále udržovali svoje tradice a jazyk. V roce 1979 začalo sílit hnutí za obnovení Německé autonomní republiky. Hnutí vzniklo v Kazachstánu, kde v té době žilo 936 000 Němců, a stali se tak po Kazaších a Rusech třetí největší etnickou skupinou Kazachstánu. Podle návrhu měla republika vzniknout v okolí města Ermentau na severu Kazachstánu. V červnu 1979 dokonce proběhla v Astaně demonstrace na podporu vzniku republiky. Komunistická vláda ale z obav z reakce místních Kazachů a autonomistických sklonů Ujgurů na vznik republiky nikdy nepřistoupila.

Po rozpadu SSSR se malá část Němců vrátila do oblasti Povolží. Však mnohem větší část Němců využila možnosti emigrovat do Německa. Využili práva na návrat. Německá vláda umožnila přihlásit se o německé občanství těm, kteří dokázali, že jsou uprchlíci či vysídlenci německého původu nebo jejich potomci a to na základě předválečného zákona na ochranu německé krve a německé cti. Němci se tak mohli vrátit do své dávné vlasti, a to i za předpokladu, že uměli málo nebo neuměli vůbec německy.

Po vyhlášení nezávislosti pobaltských států se další Němci začali nastěhovávat do tzv. Kaliningradské oblasti, která byla před druhou světovou válkou součástí Německa. Emigrace se zrychlila, když Německo zastavilo přidělování občanství Němcům z bývalého SSSR. Podle sčítání lidu 2002 bylo v Kaliningradské oblasti 8 340 Němců.

V současnosti žije podle sčítání lidu 2002 v Rusku okolo 600 000 Němců a dalších 1,5 miliónu přiznává svůj německý rodový původ. V Kazachstánu tvoří s populací 200 000 osob nezanedbatelnou menšinu s podílem 1,4 % na celkové kazašské populaci. Dalších 16 000 Němců žije v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.

Děti Volžských Němců před jejich školou (1933)