Sapirova–Whorfova hypotéza

Sapirova–Whorfova hypotéza je lingvisticko-antropologická hypotéza, podle níž je pojetí reálného světa vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity, jež pak předurčují určitý výběr interpretace reality. Byla jednou z historicky významných teorií psycholingvistiky.

S touto zřejmě nejslavnější teorií kořenící v jazykovém relativismu přišel americký strukturalistický lingvista Edward Sapir ve 30. letech 20. století.

Nechal se inspirovat zjištěními svého učitele, proslulého antropologa Franze Boase, jenž si povšiml, že indiánské jazyky se značně odlišují od indoevropských dokonce i ve vyjadřování stejných reálií.

Podle této teze žijeme bez velké nadsázky v jiných světech. Se Sapirovou prací přišel do kontaktu Benjamin Lee Whorf, který za něj suploval na univerzitě, a následně jeho úvahy prohloubil a radikálně rozpracoval.

Názor většiny antropologů a lingvistů na jejich závěry, jež vešly ve známost jako Sapirova–Whorfova hypotéza, je však dnes poněkud skeptický, protože myšlení není zcela redukovatelné pouze na jazyk a řada významů může být vyjádřena neverbálními či mimojazykovými prostředky, jako je například mimika, posunky, umění, jazykový či situační kontext apod.