Jazykový relativismus

“Jazyk myšlenky přestrojuje.“ (L. Wittgenstein)[1]

Naše poznání světa na jazyce zřejmě závisí: co nedovedeme vyjádřit slovy, o tom sotva můžeme říci, že jsme to poznali.

“Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ (L. Wittgenstein)[2]

Všechny známé jazyky nutí své mluvčí více méně souvislou zkušenost (například krajinu) dělit na jednotlivé předměty, označované různými slovy (hory, údolí, lesy atd.), i když jejich hranice ve zkušenosti nejsou ani zdaleka ostré a zřetelné.[3] Kromě toho například - přinejmenším v indoevropských jazycích - musí mluvčí jediný jev (zkušenost) – například letícího černého ptáka – obvykle vyjádřit třemi složkami: podstatným jménem (pták), slovesem (letět) a přídavným jménem (černý), které ve větě hrají roli podmětu, přísudku a rozvíjejícího členu. K tomuto rozkladu do kategorií nás jazyk nutí i tam, kde jeden z členů je významově zbytečný (například „fouká vítr“), a jen výjimečně můžeme jev popsat jediným slovem (například „prší“). Jazykové kategorie do značné míry odpovídají kategoriím logickým – například subjekt a predikát.

Počet živých jazyků se v současné době odhaduje na něco přes 6000 a lze mezi nimi skutečně najít významné a často překvapivé rozdíly. Týkají se všech rovin jazyka, fonetiky, lexika, gramatiky i stylu. Z množství zvuků, které člověk dokáže vyloudit, si každý jazyk vybírá velmi omezenou množinu hlásek (fonémů), které se podílejí na významu, kdežto jiné z řeči vylučuje. Známým příkladem lexikálních rozdílů mezi jazyky je klasifikace barev: některé jazyky znají jen dvě (tmavá a světlá), jiné tři (bílá, černá, červená), jiné přidávají ještě zelenou nebo modrou atd. Některé jazyky rozlišují rody, slovesné časy a podobně. Některé jazyky slova ohýbají (skloňují, časují), jiné je spojují (aglutinují) a jiné je prostě řadí za sebou do vět ve více či méně volném pořadí (slovosledu).

Pod dojmem těchto rozdílů začali už němečtí filosofové a vědci na přelomu 18. a 19. století (Johann Georg Hamann, Johann Gottfried Herder, Wilhelm von Humboldt) uvažovat o tom, že představy lidí, hovořících různými jazyky, jsou nejspíš také rozdílné. Tuto myšlenku pak formuloval americký antropolog Edward Sapir a jeho žák Benjamin Lee Whorf – oba na základě důkladného výzkum indiánských jazyků na západním pobřeží USA.

“Lidé nežijí jen v objektivním světě (…), ale jsou do značné míry vydáni na milost tomu jazyku, který se stal vyjadřovacím prostředkem jejich skupiny. Představa, že se člověk přizpůsobuje skutečnosti v podstatě bez použití jazyka a že jazyk je jen nahodilý prostředek k řešení problémů komunikace a reflexe, je iluze.“

“Náš „skutečný svět“ je fakticky do značné míry nevědomě vybudován na jazykových zvyklostech určité skupiny. Žádné dva jazyky nejsou natolik podobné, abychom mohli soudit, že představují tutéž společenskou skutečnost. Světy, v nichž různé společnosti žijí, jsou rozdílné světy, ne tentýž svět jen s jinými nálepkami.“[4]

Proti Sapir-Whorfově hypotéze vystoupila řada lingvistů, kteří naopak zdůraznili společné či univerzální rysy všech známých jazyků (hlasová, akustická podoba; artikulace hlásek a artikulace slov; schopnost jazyka vyjádřit cokoli je třeba; „průhlednost“ jazyka – mluvčí si neuvědomuje, jak mluví a pod.).[5] Silným odpůrcem jazykového relativismu je významný lingvista Noam Chomsky, zastánce univerzální a vrozené „jazykové schopnosti“ člověka. Při bližším ohledání se také ukázalo, že zastánci „silného“ relativismu přeháněli a nebrali v úvahu například schopnost člověka naučit se i jiný jazyk, překládat z jednoho do druhého nebo pozoruhodné jevy sbližování jazyků tam, kde je silná a trvalá komunikace různých jazykových oblastí (jazykový svaz).