STS-63

• James D. Wetherbee (3) – velitel
• Eileen M. Collinsová (1) – pilot
• Bernard A. Harris, Jr. (2) – letový specialista 1
• C. Michael Foale (3) – letový specialista 2
• Janice E. Vossová (2) – letový specialista 3
• Vladimir G. Titov (4) – letový specialista 4

V závorkách je uvedený dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise.

Po své předcházející misi STS-64, která skončila přistáním na Edwards AFB byl orbiter Discovery převezen pomocí letadla Boeing 747-SCA z Kalifornie zpět na Floridu. V Kennedyho vesmírném středisku parkoval v hale č. 2 hangáru OPF, kde se podrobil poletovým prověrkám a odstrojení. 21. listopadu 1994 technici začali montovat trojici motorů SSME a o týden později vyměnili jeden z motorků RCS a jedno hydraulické čerpadlo. 29. listopadu byl do nákladového prostoru Discovery vložen jeho náklad: modul Spacehab a autonomní družice Spartan 204.

5. ledna 1995 převezli technici orbiter Discovery do haly VAB. Tam na něho na mobilním vypouštěcím zařízení MLP čekala sestava složená z hlavní palivové nádrže ET a startovacích motorů SRB. Následující den byl Discovery připojen k nádrži ET. Jeho odvoz na startovací komplex se zdržel o 24 hodin kvůli poklesu tlaku okysličovadla jednoho z motorů RCS. Sestava se proto dostala na rampu až 10. ledna ve 20:00 EST. Zkušební odpočítávání TCDT (Terminal Countdown Demonstration Test) probíhalo 18. až 19. ledna souběžně s výměnou vadného dílu čerpadla APU č. 2. Skutečné odpočítávání začalo 29. února ve stavu T-43 hodin. V čase T-11 hodin bylo plánované přerušení odpočítávání prodlouženo, protože inerciální navigační plošina IMU 2 neprošla testy a bylo potřeba ji vyměnit.

Další průběh odpočítávání byl bezproblémový, a proto 3. února 1995 v čase 05:22:04 UT raketoplán Discovery odstartoval na svoji dvacátou misi.

V T + 125 sekund byly od nádrže ET odhozeny motory SRB, které se při dopadu na hladinu Atlantiku mírně poškodily. V čase T +511,1 sekund došlo k vypnutí motorů SSME (manévr MECO) a raketoplán se pohyboval po suborbitální dráze. Za chvíli byl 143 sekundovým zážehem motorů OMS úspěšně naveden na oběžnou dráhu. V průběhu motorického letu však selhal jeden z motorků RCS a začaly unikat pohonné hmoty. Tento fakt mohl vážně ohrozit plánované přiblížení ke stanici Mir. Po dokončení manévru OMS-2 nařídilo řídící středisko veliteli Discovery, aby natočil raketoplán do polohy, ve které bude na vadnou trysku svítit Slunce a ohřívat ji. To mělo pomoci odstranit netěsnosti ventilů. Rychlost úniku pohonných hmot se skutečně snížila.

Uvnitř Spacehabu mezitím specialisté mise rozběhli 20 experimentů. Kromě jiného také vyzkoušeli dálkový manipulátor RMS a televizní kamerou umístěnou na jeho konci zkontrolovali nákladový prostor. 4. února vypustili z nákladového prostoru prostřednictvím pružinového mechanismu kalibrační družici ODERACS. Později byla vypuštěna družice Spartan 204 a po šesti hodinách práce byla opět zachycena. Raketoplán Discovery se postupně přibližoval k Miru rychlostí 350 km za oběh. Při zkušebním zážehu motorů RCS se objevila netěsnost u další trysky, což se řídící středisko znovu rozhodlo vyřešit natočením této trysky na Slunce a zároveň uzavřením přívodu okysličovadla k poškozené trysce. Únik paliva však pokračoval a ruští odborníci se obávali, že unikající látky, především oxid dusičitý, by mohly poškodit citlivý povrch solárních panelů Miru. Na palubě Discovery mezitím pokračovaly pozorování a experimenty. Večer pilot upravil dráhu na výšku 365-375 km, kvůli čemuž se raketoplán přibližoval ke stanici jen rychlostí 144 km za oběh. 6. února v čase 14:16 a 15:02 UT proběhly další dva manévry, které opět snížily rychlost přibližování k Miru. 15:25 UT dostala posádka povolení přiblížit se k ruské stanici na původně plánovanou vzdálenost, avšak s uzavřeným rozvodem poslední problémové trysky. V 16:37 UT bylo tedy zahájeno závěrečné přibližování.

Kosmonaut Valerij Poljakov si z paluby Miru prohlíží raketoplán Discovery během jeho přiblížení