Jihotyrolská lidová strana

Území Jižního Tyrolska připadlo roku 1919 Saintgermainskou smlouvou Itálii. Na novém teritoriu nicméně naprostá většina obyvatel mluvila německy (v současnosti se jedná asi o 70%). V létech po připojení k Itálii hájilo zájmy tyrolských Němců uskupení Deutsche Verband. Za fašistického režimu ale byla demokratická činnost potlačena.[9]

V květnu 1945, poté, co území Jižního Tyrolska osvobodila spojenecká vojska, založil podnikatel Erich Ammon Jihotyrolskou lidovou stranu jako novou reprezentantku německé a ladinské menšiny. Ammonova skupina pocházela z antifašistického prostředí tzv. dableiberů, neboli jihotyrolských Němců, kteří ve třicátých letech odmítli nabídku nacistického Německa na emigraci.[p 1] Nová strana si dala za cíl nejprve vybojovat zpět menšinová práva, která jim byla za Mussoliniho vlády odepřena. To bylo realizováno v roce 1946 dohodou mezi Itálií a Rakouskem.[9] V delším časovém horizontu SVP usilovala o právo na sebeurčení, fakticky tedy připojení k Rakousku nebo nezávislost. Záhy však strana opustila separatismus a zaměřila se na autonomii regionu.[3]

Přijetím ústavního zákona roku 1948 byla vytvořen autonomní region Tridentsko-Horní Adiže/Jižní Tyrolsko, který se skládal ze dvou autonomních provincií Tridentsko a Jižní Tyrolsko. Výsledné správní uspořádání ale jihotyrolské politiky neuspokojilo. Pravomoci provincií totiž byly malé a o podstatných záležitostech rozhodovaly správní orgány celého regionu, ve kterých byli kvůli zcela italskému Tridentsku německojazyční zástupci v menšině.[9]

V padesátých a šedesátých letech Jižní Tyrolsko zažívalo politicky bouřlivé období. Provincii sužovala hospodářská krize, jejíž řešení prostřednictvím transformace ekonomiky Italové v Radě regionu zamítli. Postupně se začaly objevovat odbojové skupiny, jež vedly sabotážní akce proti infrastruktuře (možné bylo i zapojení členů SVP). Kvůli ekonomickým potížím a malým pravomocím provincie organizovala SVP mohutné protesty. Časem také začaly odbojové skupiny sahat k násilí.[9][2]

Napětí v oblasti se definitivně uvolnilo roku 1972, kdy byly regionu uděleny další pravomoci, a jejich výkon zároveň převážně přenesen na jednotlivé provincie. Od té doby zažívá Jižní Tyrolsko pod vládou SVP ekonomický růst a dnes je jednou z nejbohatších částí Itálie.[9]

Roku 1993 SVP vstoupila do Evropské lidové strany.[7]

Hospodářské problémy italského jihu v letech po krizi 2008 částečně oživily téma samostatnosti, se kterým tehdy koketovali i někteří politici SVP.[5]

Ve volbách do zemského sněmu roku 2013 strana poprvé ztratila absolutní většinu mandátů.[10]

Ve druhé polovině dvacátého století Jihotyrolská lidová strana spolupracovala s celostátní Křesťanskou demokracií. Od jejího zániku v devadesátých letech obvykle v parlamentních volbách kandiduje za Středolevicovou koalici.[9] Po zemských volbách 2018, kdy nedosáhla na většinu ani se svým tradičním spojencem, Demokratickou stranou, však utvořila koalici s místní pobočkou Ligy severu.[11]