Ruské parlamentní volby 2011

Ruské parlamentní volby v roce 2011 se konaly 4. prosince 2011. Volilo se v nich do 450 křesel Státní dumy, dolní komory Federálního shromáždění Ruské federace, do které se naposledy volilo v roce 2007. Parlamentní volby se konaly krátce před prezidentskými volbami v březnu 2012.

Volby skončily vítězstvím dosavadní vládní strany Jednotné Rusko, která získala s 49,29 % nadpoloviční většinu (238 z 450) křesel. Oproti výsledku předchozích voleb si ovšem pohoršila a přišla o ústavní většinu. Nejvíce posílili komunisté, kteří si s 19,20 % hlasů polepšili o 35 křesel na dohromady 92 křesel. Třetí skončila strana Spravedlivé Rusko, která získala s 13,25 % dohromady 64 křesel, o 26 více než v předchozích volbách. Poslední, kdo se dostal do parlamentu, byla Liberálně-demokratická strana Ruska, která získala 11,68 % hlasů a tak 56 křesel, o 16 více, než minule. Zbylé strany se do parlamentu nedostaly, navíc pouze Jabloko s 3,43 % hlasů získalo nárok na státní příspěvek. Účast voličů byla 60,2 %.[1][2]

Politické strany

Před volbami měly v Dumě své zástupce čtyři strany, které tím automaticky získaly právo se voleb účastnit: Jednotné Rusko vedené Vladimirem Putinem, Komunistická strana Ruské federace vedená Gennadijem Zjuganovem, Liberální demokratická strana Ruska vedená Vladimirem Žirinovským a Spravedlivé Rusko vedené Nikolajem Levičevem.

Další tři strany doložily dostatek podpory sebráním 150 000 podpisů do 19. října: Jabloko vedené Grigorijem Javlinským, Ruští patrioti vedení Gennadijem Semiginem a Správná věc vedená Andrejem Dunajevem.

Mezi strany, kterým se nepodařilo splnit pravidla pro registraci, patřily například Jiné Rusko nebo Nacionálně bolševická strana Ruska.

Kontroverze
Plakát Jednotného Ruska v Petrohradu

Již před volbami se objevily spory ohledně jejich příprav. Nestátní nezisková organizace GOLOS připravila na webu interaktivní mapu Ruské federace s vyznačenými nahlášenými prohřešky proti férovosti voleb, přičemž další je tam zároveň možná nahlásit.[3] O podvodech včetně vycpávání uren dodatečnými hlasy mluví opozice i ruští a evropští pozorovatelé. Blogeři poukazují na živé televizní přenosy průběžných výsledků: v Rostovské, Voroněžské a Sverdlovské oblasti krátce ukázaly voličskou účast 140, 130 a 115 procent.

Naopak úřady a některá média začala různě GOLOS obviňovat z provádění propagandy za cizozemské peníze atp.[3]

Výsledky
Strana Hlasy % +/− Křesla +/− %
   Jednotné Rusko (Единая Россия) 32 379 135 49,32 −14,98 ▼ 238 −77 ▼ 52,88
   Komunistická strana Ruské federace (Коммунистическая партия Российской Федерации) 12 599 507 19,19 +7,62 ▲ 92 +35 ▲ 20,46
   Spravedlivé Rusko (Справедливая Россия) 8 695 522 13,24 +5,50 ▲ 64 +26 ▲ 14,21
   Liberálně-demokratická strana Ruska (Либерально-Демократическая Партия России) 7 664 570 11,67 +3,43 ▲ 56 +16 ▲ 12,45
   Jabloko (Яблоко) 2 252 403 3,43 +1,84 ▲ 0 ±0 ▬ 0,00
   Ruští patrioti (Патриоты России) 639 119 0,97 +0,08 ▲ 0 ±0 ▬ 0,00
   Správná věc (Правое дело) 392 806 0,60 — 0 — 0,00
Celkem (účast 60,20%) 64 623 062 100,00 ±0,00 ▬ 450 ±0 ▬ 100,00
Zdroj: Ústřední volební komise

Povolební protesty
Související informace naleznete také v článku Povolební protesty v Rusku 2011–2013.

V důsledku podezření, že volby byly na více místech zmanipulované a doprovázené volebními podvody, došlo ještě večer 4. prosince ve velkých městech po celém Rusku k protestům, které se po týdnu malých demonstrací rozrostly na největší protesty od pádu Sovětského svazu. Celkově protesty proběhly v 99 městech po celé zemi a v 42 městech v zahraničí. Symbolem protestů se stala bílá stužka.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Russische Parlamentswahlen 2011 na německé Wikipedii.

  1. Putinova strana udržela těsnou většinu. lidovky.cz [online]. 2011-12-6 [cit. 2011-12-6]. Dostupné online.
  2. Данные о предварительных итогах голосования [online]. 2011-12-4, rev. 2011-12-6 [cit. 2011-12-06]. Dostupné online. (rusky)
  3. HÁJEK, Adam. Kreml dráždí mapa jeho hříchů, před volbami si došlápl na pozorovatele. idnes.cz [online]. 2011-12-3 [cit. 2011-12-3]. Dostupné online.

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.