Rudolf Kassner

Narodil se jako sedmé z deseti dětí ve slezské rodině majitele cukrovaru a realit Oskara Kassnera. Jeho matka Bertha, rozená Latzelová, byla neteří slezského statkáře a politika Josefa Latzela ze Skorošic. Kassner se považoval za potomka předků německých z matčiny strany a slovanských z otcovy strany. Tvrdil, že zdědil „krev“ po matce a „ducha“ po otci.

V devíti měsících onemocněl dětskou obrnou, jejíž následky nesl celoživotně tělesným postižením. Vyrůstal v přísně katolickém prostředí. Pro základní a středoškolské vzdělání měl soukromé učitele. Dále vystudoval ekonomii, historii a filozofii na univerzitách ve Vídni a v Berlíně, kde ho zaujaly přednášky historika Heinricha von Treitschke. V roce 1897 získal doktorát za disertační práci Věčný Žid v poezii.

Navzdory svému tělesnému postižení podnikal Kassner dlouhé cesty do Ruska, severní Afriky a Indie. Krátce žil v Paříži, v Londýně a Mnichově. Přátelil se s Rainerem Mariou Rilkem, Hugem Hofmansthalem a s Marií z Thurn-Taxisu, u níž pobývali na zámku v Loučeni u Nymburka a s nimiž také vedl korespondenci, vydanou po jejich smrti tiskem. V roce 1933 byly jeho práce jako zvrhlé zakázány v Německu, v roce 1938 (anšlus) ztratil možnosti publikovat také v Rakousku. Přestože měl v letech 1918–1945 československé státní občanství, prožil zde jen menší část života, v letech 1921–1944 nejraději bydlel ve Vídni. V roce 1945 se přestěhoval do Švýcarska, kde také zemřel.

Dílo Rudolfa Kassnera je mimořádně výstřední a zároveň velmi čtivé. Kassner je sám rozdělil do tří období: 1900–1908 estetismus; 1908–1938 fyziognomika a od roku 1938 autobiografické spisy, nábožensko-mystické eseje a „meta-politické“ interpretace světových událostí. Měl averzi k přísným návrhům systémů. Upřednostňoval neformální literární útvary jako eseje, aforismy, náčrty prózy, podobenství a alegorie. Přesto se jeho myšlení pohybuje určitým a souvislým směrem a vždy se vrací ke stejným motivům.

Považoval se za antiracionalistu. Jeho spisy přebírají motivy a pojmy ze středověké mystiky, hermetiky a indické filozofie. Nejdůležitější schopností mysli pro něj byla představivost, kterou označil za „živou intuici“.

Jeho práce se týkala vždy důležitých intelektuálních témat doby: Byl radikálním odpůrcem psychoanalýzy, kterou považoval za příznak kulturní krize. Snažil se v každém člověku odhalit extrémní touhy po vraždě, incestu a banalizovat velké ideje a hrdinské činy. Přivítal teorii relativity Alberta Einsteina jako nejdůležitější potvrzením svých filozofických poznatků. Pokusil se o kulturně-filozofickou reinterpretaci Einsteinovy ​​teorie do svého vlastního chápání „vesmírného světa“ a „světa času“.

Platón, Aristoteles, André Gide, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Alexandr Sergejevič Puškin, John Henry Newman a Laurence Sterne.

• 1949 Cena Gottfrieda Kellera
• 1950 - členství v Německé akademii pro jazyk a umění
• 1953 – Velká rakouská státní cena za literaturu
• 1955 – Schillerova pamětní zemská cena Badenska-Württemberska
• 1955 – Rakouský čestný odznak za vědu a umění
• Deset nominací na Nobelovu cenu za literaturu: v letech 1930, 1931, 1932, 1935, 1938, 1948, 1953, 1954, 1955 a 1959.[1]