Rudolf Isbary

Narodil se v Lipsku, kde získal vzdělání. Roku 1844 se přestěhoval do Vídně, kde do roku 1849 pracoval v exportní firmě. Od roku 1849 působil jako samostatný kupec. V roce 1856 převzal společně s tchánem Karlem Hlawatschem textilní továrnu. Pak získal i textilku v západočeských Kraslicích. Jeho podnikání prodělalo značnou expanzi a textilní výroby ovládly americký trh. Už v roce 1860 zřídil pobočku v New Yorku. Po vystoupení Karla Hlawatsche vedl Isbary firmu se svými syny Rudolfem a Victorem.[1][3]

Byl veřejně a politicky aktivní. V roce 1861 se stal náhradníkem Obchodní a živnostenské komory ve Vídni, roku 1866 řádným členem, roku 1872 jejím viceprezidentem a roku 1883 prezidentem vídeňské Obchodní a živnostenské komory (místo Johanna Gögla). V letech 1865–1874 byl kromě toho přísedícím obchodního soudu. V roce 1873 obdržel titul císařského rady. Roku 1880 se stal kurátorem c. k. rakouského muzea pro umění a průmysl. V roce 1880 založil poradnu pro rakouský export. Od roku 1880 byl až do jejího zestátnění členem správní rady Dráhy císařovny Alžběty a od roku 1873 zasedal ve správní radě Eskomptní společnosti.[1][3]

Od roku 1861,[3] podle jiného zdroje od roku 1862,[1] zasedal jako poslanec Dolnorakouského zemského sněmu.

Byl také poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii obchodních a živnostenských komor v Dolních Rakousích, obvod Vídeň. Mandát tu obhájil ve volbách roku 1879.[4] Rezignaci oznámil na schůzi 30. listopadu 1880.[5] V roce 1873 se uvádí jako Rudolf F. Isbary, cisařský rada, viceprezident dolnorakouské obchodní a živnostenské komory a majitel továrny, bytem Vídeň.[6]

V roce 1873 do parlamentu nastupoval za blok německých ústavověrných liberálů (tzv. Ústavní strana, centralisticky a provídeňsky orientovaná), v jehož rámci představoval staroněmecké křídlo.[7] V roce 1878 zasedal v staroněmeckém poslaneckém Klubu levice.[8] Jako ústavověrný poslanec se uvádí i po volbách roku 1879.[9] V říjnu 1879 byl na Říšské radě členem staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen).[10]

V lednu 1889 se stal doživotním členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady). I v ní se přiklonil k Ústavní straně.[1][3]

Zemřel ve své vile ve vídeňském Hütteldorfu v červenci 1892 na zápal plic.[3] Pohřeb se konal v evangelickém kostele na Gumpendorferstrasse.[2]