Ritus
Ritus je náboženský termín z prostředí křesťanských církví, který označuje celek zvyklostí, liturgických předpisů, právních nařízení, apod. Pojem ritus se nejčastěji používá s ohledem na způsob sloužení bohoslužby. Tento pojem ale zahrnuje také liturgické, teologické, duchovní a právní dědictví, které je charakteristické pro jednotlivé církve a jimi užívanému ritu. Každá křesťanská církev se hlásí k určitému ritu, zároveň je ale možné, aby více církví užívalo jeden společný ritus; v takovém případě tyto církve sdílejí stejnou formu bohoslužby, avšak v teologických otázkách se mohou lišit.[p 1]
Rodiny ritů
Každá křesťanská církev je charakterizována jedním ze šesti ritů, z nichž pět je tzv. východních, a jeden tzv. západní.
Východní
- alexandrijský ritus
- arménský ritus
- byzantský ritus (= konstantinopolský)
- východosyrský ritus
- západosyrský ritus
Západní
Jednotlivé církve v rámci jednoho ritu se pak od sebe liší svým kulturním vnímáním daného ritu. Mezi rity příbuzné s římským (tj. rity západní) patří:
Rity a církve
Katolické církve ve spojení s Římem se hlásí k různým ritům. Existuje církev římskokatolická, která je římského ritu. Dále pak jsou na západě známé i ritus mozarabský a ambrosiánský. Z východních ritů jsou zde obsaženy snad všechny. Arménská katolická církev se hlásí např. k arménskému ritu, ruská, bulharská, rumunská, ukrajinská, ruténská apod. se hlásí k byzantskému ritu, syrsko-malankarská církev k ritu syrsko-antiochijskému atd.
Tím, že se např. ukrajinské církve pravoslavné i katolické hlásí ke stejnému ritu, používají podobnou liturgii, právní systém apod., a proto je někdy těžké je na první pohled od sebe odlišit. Množství katolických církví východních obřadů vzniklo oddělením od svých mateřských církví a jejich přidružením se k Římu. Tím neztratily ani svůj ritus, ani svou právní samostatnost (stále zůstávají církvemi sui iuris, jen uznávají jako nejvyšší autoritu papeže a vyznávají učení společné katolickým církvím ve spojení s Římem. Tím však dochází k situaci, že se na jednom území nachází několik (většinou dvě) církví stejného ritu, z nichž jedna uznává Řím za svou hlavu, druhá nikoli. To je případ především tzv. církví řeckokatolických, ale často i jiných východních církví.
Bohoslužby východních ritů
Východní církve používají pro bohoslužbu termín Božská liturgie. Pravoslavné liturgie:
- liturgie sv. Jana Zlatoústého
- liturgie sv. Marka
- liturgie sv. Jakuba (sv. Justa)
- liturgie sv. Basila Velkého
- Liturgie předposvěcených darů sv. Řehoře Dialoga (tj. sv. Řehoře Velikého)
- koptská liturgie sv. Basila
Ve východních církvích existuje pět hlavních liturgických ritů (rituálů). Východní liturgie byla blíže lidu, díky upřednostňování lidových jazyků a využívání symbolů:
- byzantský ritus s liturgiemi:
- sv. Basila
- sv. Jana Zlatoústého
- předposvěcených darů
- západosyrský neboli antiochijský ritus s liturgiemi:
- sv. Jakuba
- melchitskou
- jakobitskou
- maronitskou
- východosyrský neboli chaldejský s liturgiemi:
- nestoriánskou
- chaldejskou
- syromalabarskou
- alexandrijský ritus s liturgiemi:
- sv. Marka
- koptskou (sv. Cyrila Alexandrijského, Řehoře z Nazianzu, sv. Basila)
- etiopskou
- arménský ritus – vzešel z byzantského ritu, obsahuje prvky syrské a latinské liturgie[1]
Bohoslužby západního ritu
Západní církev používá pro bohoslužbu termín Mše, resp. mše svatá.
- Mše Pavla VI. (forma ordinaria)
- Tridentská mše (forma extraordinaria)
Tuto západní klasickou liturgii (v různých malých obměnách) užívá více než polovina křesťanů. Jde o vnější projevy víry, označované jako obřady. Jedná se o sociální jednání smyslově dostupné, kde je důležitý i prostor a čas. Společnými prvky shromáždění církve jsou:
- čtení z Bible a výklad (kázání, homilie)
- modlitby: mohou být předem určené i improvizované, individuální, společné a formou mluvenou i zpívanou.
- symbolické úkony: svátosti (např. křest, biřmování, eucharistie, manželství)
- místo konání: především kostel (nebo chrám, svatyně), kde jsou viditelně uspořádána místa pro jednotlivé činnosti a osobu vedoucí obřad[2]
Odkazy
Poznámky
- Srovnání z pohledu CCEO (Kodexu kánonů východních cíkrví) kán. 28
Literatura
- Rupert Berger: Liturgický slovník, Vyšehrad, Praha 2008, ISBN 978-80-7021-965-2, str. 424
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rite na anglické Wikipedii.
- Dalibor Papoušek, Pavel Aleš, „Ritus“, in: Helena Pavlicová a kol., Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám, Praha: Mladá Fronta 1994, s. 274.
- Ivan O., Štampach, Přehled religionistiky, Praha: Portál 2008, s. 119-120.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu ritus na Wikimedia Commons
- Encyklopedické heslo Ritus v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích